Kaligrafie v Londýně

Jedním z mých cílů pro letošní rok je podívat se do Florencie, města autorky knížky Inkspired a hotelu plného její kaligrafie a dát tak mému neklimatizovanému kancelářskému životu aspoň závan svěžího vzduchu. Představovala jsem si krásné jaro v Itálii, když mi manžel „překazil“ plány s tím, že pojede na školení do Londýna a já bych mohla jet s ním.

Jak jsem hledala a našla workshop kaligrafie i obchůdek s kaligrafickými potřebami.

Mé oči otupělé z civění do monitoru se rozzářily a já začala přemýšlet, co by se s kaligrafií dalo v Londýně podniknout. Jelikož jsem už skoro profesionální kurzistka, samozřejmě mě napadl workshop kaligrafie.

Google mi v lecčems pomohl, ale kdo se trochu o kreativní zpracování písma zajímá ví, že tyto informace se šíří hlavně na Instagramu. Po zadání hashtagů #londoncalligraphy  a #londoncalligrapher  jsem objevila několik kaligrafek a udělala si trochu ucelenější obrázek o tom co, kde, jak a za kolik. Narazila jsem i na stránky s přehledem kurzů nebo tento blog ze studia Olive & Reid.

Jelikož jsem v Praze absolvovala informacemi nabitý kurz moderní kaligrafie v Logophile studiu a mezitím jsem dokonce něco hrotem a perem vytvořila, cítila jsem se i na workshop pro pokročilejší (v Anglii známé pod termínem „improvers“ nebo „intermediate“). Univerzum však můj názor nesdílelo: jediný workshop pro pokročilé v termínu, kdy jsem měla být v Londýně, už byl vyprodaný a ostatní byly jen pro začátečníky. Naštěstí (?) se mi v té době při mých domácích pokusech s kaligrafií moc nedařilo. Bylo to hrotem, tuší, papírem nebo snad mnou? To už nedozvíme.  Nakonec jsem ale dospěla k moudrému rozhodnutí, že se mi kurz pro začátečníky v podstatě hodí, takže hurá do Londýna.

První zastávka, aneb „how to spend it“

Quill London pořádá workshopy moderní kaligrafie, tvoří přání a oznámení na zakázku a má i malý obchůdek s kaligrafickými potřebami. Přestože kurzy tam už byly vyprodané, rozhodla jsem se ho navštívit aspoň proto, abych utratila své úspory. Koupila jsem si překrásnou násadku na pero od Tom’s studio a upřímně doufám, že je aspoň tak krásná, jako užitečná (je!). Samozřejmě jsem si koupila i nějaké hroty na vyzkoušení, jedno přáníčko a linkovač pro psaní na obálku (sbohem otravnému měření pravítkem).





Abych obchůdek našla, musela jsem se konečně naučit používat google mapy v mobilu. Mé předchozí pokusy na Taiwanu skončily totiž neúspěchem: vůbec jsem se podle nich nedokázala zorientovat, kudy se mám vydat a vždycky jsem odbočila úplně blbě.
Obvykle totiž jako mapa slouží můj manžel, toho času na školení.

Nakonec jsem to ale k překvapení manžela, který si už určitě představoval, jak mě bude hledat ztracenou v Londýně, našla! Pomohlo vypnout zobrazení trasy, která mně vždy dezorientovala.

Kromě manžela byly překvapené i slečny v obchodě, které se právě věnovaly kaligrafické tvorbě. Ony se vznášely v letních šatičkách, já jsem dorazila zpocená na pokraji úžehu/úpalu. Já čekala londýnské jaro a teploty 15-20 stupňů, dostala jsem 28 stupňů a azuro. Od teď pro mě londýnské počasí znamená v podstatě léto a tropy. Když mě slečny kaligrafky zahlédly v džínech, hned mi nabídly sklenici vody, kterou jsem po prvé odmítla a po druhé ochotně přijala.

Byla jsem šíleně nervózní. Angličtinu používám denně, ale jen s nerodilými mluvčími, takže nikdo z nás nemluví správně a všichni si rozumíme. S Angličany však víte, že je to jejich rodný jazyk, a tak zákonitě zachytí každou nepřesnost ve vyjadřování. Sama sebe jsem zbytečně vystresovala. Slečny kaligrafky byly neuvěřitelně milé a ty úspory jsem jim ráda nechala ;)

Obchůdek je to malinkatý, takže doporučuju podívat se nejdřív na jejich stránky, abyste věděli, co mají v nabídce, protože spoustu pokladů mají poschovávaných v šuplíčkách. Ještě poznámka k platbě: na většině míst v Londýně se dalo platit jen kartou, hotovost nepřijímali a v Quillu tomu nebylo jinak.

Workshop kaligrafie s London Calligraphy

Workshop s London Calligraphy se odehrával v krásném historickém domě v klidné pitoreskní části Londýna. Účastníků bylo deset, všichni jsme dostali rovnou násadku, hrot, tuš, předlohy, obálky, papíry a růži. V ceně 60 liber (cca 1800 Kč) byl také nápoj z místní kavárny, sušenky, piškotový dortík a možnost se na 2 hodiny schovat před spalujícím sluncem. Pro mě výhra!

Naše učitelka Katie nám nejdřív představila základní principy a hned jsme se pustili do práce. Každému z nás se věnovala individuálně: po vysvětlení jedné části nás všechny obešla, jestli jsme to pochopili. Já v poslední době moc s rovnou násadkou nepracuji, takže jsem vzala zavděk jejími tipy, jak pero držet (co nejníže, paralelně k papíru, aby hrot po papíru klouzal a nezadrhával se) a kam má hrot směřovat buď rovně ↑nebo stranou ↗ k horní části papíru. Fungovalo to jako kouzlo a ošklivé linky se rázem proměnily v pevné a krásné tahy. Také jsem ocenila tipy, jak na „skákavou“ kaligrafii a flourishing neboli opentlení: nejdřív si slovo napište „normálně“ v jedné lince a pak se podívejte na prázdná místa a snažte se navrhnout, jak je zaplnit. Mohli jsme si i vyzkoušet psát celá slova, získali jsem tak hned dobrý pocit ze závěrečného díla. Na závěr lektorka nabídla, že nám napíše slova podle přání.

I když kurz trval jen dvě hodiny, vše podstatné zaznělo a lektorka hned ochotně nabídla, že ji můžeme v případě dalších dotazů kontaktovat e-mailem a nebyla to prázdná fráze!

Nevím, jestli bych do Londýna jela „jen“ kvůli kurzu kaligrafie. V současné době je nabídka v ČR dost široká a řekla bych, že i kvalitní. Pro mě, když jsem se ocitla v Londýně takřka omylem, to bylo ale úžasné zpestření a možnost poznat Londýn jinak, než jen honbou za památkami.

PS: A kdybyste ve svém putování za kaligrafií v Londýně narazili i na Britské muzeum, tak vězte, že v tamním knihkupectví dokážete najít i něco málo knih o letteringu a písmu (a tím nemyslím jen egyptské hieroglyfy, i když to byste byli víc hipster než hipstři).
Na stejné ulici, jako je hlavní vstup do Muzea, se nachází obchůdek s potřebami pro umělce L. Cornelissen & Son. Mají celkem široký výběr pérek, ale pokud jsem si všimla správně, pouze od značky Leonard. Zde taky platí, pokud to nemůžete najít, zeptejte se ;)

    

Anna na horách

Možná procházky v přírodě nevyřeší všechno, ale přinejmenším dávají odpočinout myšlenkám, a to je sakra velká zásluha. Na hory jsem odjížděla s problémy svými i cizími, soukromými i pracovními. Vrátila jsem se s nadhledem a chutí řešit jen to, co je v mé moci.

Nelyžuji a nemám běžky, jediné co jsem chtěla, bylo spatřit zasněžené kopce a lesy. Naštěstí mám muže, který si na blešáku koupil „vintage“ běžky i boty za 40 Kč a můj zasněžený sen se mohl letos splnit rovnou dvakrát, nejdřív v Jizerských horách a po druhé na Šumavě, o které je můj dnešní krátký předjarní příspěvek.

Cestou k Černému jezeru: manžel na běžkách, já na procházce

Vše bylo ukryté v mlhách a já jsem dohlédla jen pár kroků před sebe a pár kroků za sebe. V té omezenosti pohledu byla nesmírná krása i moudro: i když se o to snažím ze všech sil, nedokážu předvídat budoucnost a nedokážu změnit minulost.

Musela jsem svým pohledem i svými myšlenkami zůstat tam, kde jsem byla, protože dál to prostě nešlo. Sice jsem cestou potkávala kolemjdoucí, ale ta krátká setkání se rozplynula v mlze.

Cesta k Černému jezeru byla magická

Černé jezero

Na Lanovce k Pancíři

Poprvé na lanovce jsem byla ztuhlá hrůzou. Koupili jsme si lístek těsně před zavíračkou a pan provozní mě usadil dřív, než jsem stihla pochopit zabezpečovací systém. Nějak jsem se ale stihla „zaklapnout“, přesto jsem se křečovitě držela železné tyče (špatný nápad v mrazu) a přidržovat chodecké hole (i sebe) před upadnutím do hlubokého lesa.

Podruhé na lanovce jsem pozorně sledovala malé děti, jak se nechávají unášet do výšin v klidu a beze strachu (alespoň dle držení těla, protože většina z nich měla lyžařské brýle). Já pořád měla strach. Začala jsem přemýšlet, kolik toho mě v životě děsí, a cestu lanovkou jsem brala jako cvičení, jak se svým strachem pracovat a postavit se mu.

I choose courage

Po třetí bylo ráno, liduprázdno, kopce ještě v mlhách, relativně pohodlně jsem se posadila a konečně se začala dívat kolem sebe. Před sebe, pozorovat vrcholky stromů a cítila ten nesmírný klid v korunách stromů. Natáhla jsem ruku, dotkla se větví a začala jsem se s těmi stromy zdravit.

Tam nahoře
mezi stromy
byl tak nadpozemský klid

Pohled z Pancíře

Taipeiská odysea: Jak jsme na Taiwanu uzavírali účty

Poznámka: toto je post o pobytu na Taiwanu v listopadu 2016. Ano, je to trochu pasé, kdo chce sledovat moje aktuální cokoliv, ať se podívá na můj Instagram. Blog slouží k zaznamenání toho, co chci, aby bylo uchováno trvaleji. A taky je to způsob, jak se přenést zpátky v čase a trochu potrápit mou paměť #ještěŽeMámFotky.

Úterý 22.11.2016 Je třeba to uzavřít

Na krásném ostrově už nám zbývalo jen pár dnů a plánů bylo nespočítaně. Nejdřív jsem chtěla uzavřít jednu důležitou kapitolu, abych se mohla pohnout dál a netrápila se již vzpomínkami na to co mohlo být a co se nestalo: potřebovala jsem uzavřít účty… bankovní účty.

Než jsem totiž před 8 lety odjela, dělala jsem na Taiwanu to, co dělají všichni cizinci: pro pobavení místních jsem v televizi zkoušela lokální pokrmy, svěřovala se v televizní talkshow, dělala rozhovor pro rádio o taiwanské popmusic. Protože se ze mě ale televizní hvězda nestala, pomáhala jsem i ve škole při zahraničních návštěvách nebo pracovala v kavárně.

Některé brigády jsem dělala těsně předtím, než jsem definitivně odjela, a peníze mi na účet nepřišly včas. Přes ujištění taiwanské banky, že jejich kartu budu moc použít i v zahraničí, se mi po návratu do ČR výběr z bankomatu nezdařil.

Našla jsem tedy ve svých starých složkách vkladní knížky a dřevěnou pečeť, která sloužila místo podpisu, a vydala se do bankovních institucí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi na jednom účtu zbylo něco kolem 5 000 Kč, samozřejmě v taiwanských dolarech.  Takové kapesné se v zahraničí hodí! V další bance už jsem měla sice jen něco kolem 10 korun, ale co, na chodníku to člověk taky nenajde! 

Pochválila jsem se za výběr hotelu, protože obě banky byly v pěší vzdálenosti od našeho bydlení. Jelikož Matúš v ten den v ČR slavil narozeniny, mohla jsem mu za před 7 lety vydělané peníze aspoň na dálku koupit dort, vyfotit ho a sdílet přes internet pocity z jeho snědení.

Ty obchůdky s kaligrafickými potřebami tu byly vždycky?

Odpoledne jsme se vydali do oblasti, kde jsem na Taiwanu studovala poprvé: na National Taiwan Normal University, jak název napovídá jen pro normální lidi. Trochu mně mrzí, že mě kaligrafie začala zajímat až po návratu do ČR, protože tolik obchůdku s kaligrafickými potřebami jinde, než právě kolem této univerzity v Taipei nenajdete. Od mistra Quentena Lee jsem si vzala adresy a navštívili jsme všechny, které byly po cestě do kavárny, kde jsme se měli potkat s Tomášem Řízkem, českým mistrem ilustrace se slibně se rozvíjející kariérou na Taiwanu. 

Aby dostál svému jménu, představil nám nejlepší řízek na Taiwanu a vzal nás do hospody, kde se scházejí zahraniční studenti čínštiny.Celou cestu nám neuvěřitelně pršelo, a i když jsem si představovala, že si užijeme večer v parku u Chiang Kai-shekova memoriálu, nakonec jsme udělali jen pár romantických fotek v dešti a odebrali se do svých dočasných domovů.

23.11.2016 středa, potkat se je třeba

Další den proběhl ve znamení setkávání. Užili jsme si skvělý oběd o několika chodech ve společnosti bývalého kolegy a jeho manželky. Krátce nakoukli do centra hipsterismu ve čtvrti Ximending, stihli zahájení výstavy kaligrafie profesora Quentena Lee i večeři s mojí spolužačkou z filmové školy.

Moc mě potěšilo, že si na mě ještě pár lidí na Taiwanu vzpomnělo. Popravdě jsem musela i několika známým setkání odmítnout. Osm dnů je opravdu málo, obzvlášť když člověk trpí časovým posunem a z hotelu se před jedenáctou (dopoledne) nedostane. Navíc jsem si po 7 letech chtěla užít Taipei po svém, a ti co mají asijské kamarády vědí, že setkání kvůli jejich pohostinnosti nebývají zrovna krátká. Slibuju (hlavně sobě), že jestli se na Taiwan dostanu na delší dobu, budu se znovu ráda potkávat.

24.11.2016 čtvrtek - Sun Moon Lake

Čtvrtek se jevil jako nejlepší den udělat si výlet pryč z Taipei.  Když jsem (ne)plánovala svůj týden na Taiwanu, hlavní město jsem moc opouštět nechtěla. Většinu času během svých studií jsem strávila v Taipei a tam jsem se cítila nejjistěji. Hlavní město navíc nabízí tolik atrakcí, že se člověk zabaví na dlouho a nemusí čelit výzvám typu neexistence hromadné dopravy a špinavých toalet, jak je to často hned za hranicí Taipei.

Pořád jsem si ale říkala, že bych měla zajít někam, kde jsem ještě nebyla. V našem prvním hotelu měli čaj Sun Moon a to bylo znamení, že se máme vydat k jezeru Sun Moon. Navíc tam přímo z vlakové stanice v Taizhongu jede turistický autobus. Vyrazili jsme tedy na hlavní nádraží, kde jsme si v informacích ještě vše ověřili, rychle koupili lístek na rychlovlak a vyrazili jsme.

Cesta byla překvapivě prostá jakýchkoliv problémů. Nejlepší bylo, že jsme z pohodlí sedačky mohli obdivovat nádherné výhledy: nebetyčící hory v mracích a po dlouhé době i slunce a palmy. Už ani nevím jak, ale od autobusové zastávky jsme celkem pohodlně došli k jezeru (pravděpodobně jsme následovali všechny ostatní a jejich směr chůze).

Jak se potvrdilo, když jsme mimo Taipei, tak i kvalita sanitárních zařízení klesá rapidně, ale naštěstí všechno vynahradilo nádherné okolí. Někdo mi říkal, že Sun Moon Lake je hodně turistický a nestojí to tam za to. Nás nebesky modré jezero a kopce tyčící se nad ním v mlhách a mracích uhranulo. Vydali jsme se na značenou trasu, která začínala kousek od turistického centra. V podstatě jsme kopírovali tvar jezera, dělali milion fotek a užívali si čerstvý vzduch, slunce a přírodu, které nám v Taipei tolik chyběly.

Jediný problém nastal při návratu do Taizhongu. Když jedete k jezeru, tak je skvělé, že si nemusíte (ani nemůžete) kupovat rezervace do autobusu, při večerním odjezdu nás ale čekala dlouhá řada do autobusu už půl hodiny před odjezdem.  Dostali jsme se dovnitř jako poslední, a ještě jsem musela použít to, co jsem se na Taiwanu naučila jako první: hádat se v čínštině. Oni totiž Taiwanci jsou velmi milí a úslužní, ale často taky naprosto flegmatičtí a dokopat je k činu někdy vyžaduje ostřejší tón.

Řidič autobusu totiž počítal, kolik osob se ještě do autobusu vejde (na stojáka nebylo možné jet), už se zdálo, že je to v pohodě, když nakonec řekl, že jenom jednu osobu. Já jsem se obořila, protože před chvilkou říkal něco jiného. Šel to ještě přepočítat a vešli jsme se. Kdybych ho na chybu neupozornila, tak je schopný odjet bez nás. Je fakt, že jim tento bezstarostný způsob fungování závidím, ale moje 3 % nedoložené germánské krve mi takový přístup nedovolí, a ani 3,5 roku a týden na Taiwanu mě nezměnilo.

25.-24.11.2016 pátek a sobota

Poslední dny jsme věnovali nutným restům: návštěvě muzea papíru, a hlavně akci k zakoupení dvoudenní jízdenky na metro: krabičku ananasových koláčků zdarma. Do obchůdku, kde si je člověk může vyzvednout, jsme dorazily naprosto vyčerpané a na pokraji dobré nálady. Prodavačka nás ale pohostila čajem, ananasové koláčky rozpekla a získala si naše srdce i obsah našich peněženek, protože jsme u ní nakoupili koláčky jako dárky. Plné síly jsme vyrazily do mého milovaného Danshui.

V sobotu jsme ještě zavítali do zbývajících kaligrafických obchůdku, věnovali jsme čas jednomu řízku a mistru Řízkovi, kterého jsme náhodou potkali v papírnictví v okolí ShiDa.

Poslední posezení v Ni hao cafe hotel a zpátky na hotel, kde jsme si vyzvedli zavazadla a na letiště nás odvezl neskutečně milý pán, který nám celou dobu pouštěl taiwanské lidovky, a nakonec nám daroval výborný koláčik typu mochi.

Na letišti mají navíc skvělou službu, kde vám prodají krabice, do kterých si můžete zabalit cokoliv a nechat to odbavit (pokud to Vaše aerolinka umožňuje). Trochu mě jen zarazilo, že restaurace na našem terminálu striktně zavíraly v 21:00, s tím, že v 20:30 už v jejich nabídkách chyběla většina sortimentu.

Z Taiwanu jsem vždy odlétala zalitá slzami, tentokrát jsem ale byla vděčná a šťastná, protože jsem neodlétala ze svého domova, jak jsem na Taiwan několik let svého života nahlížela, ale vracela jsem se tam, kam patřím teď, do Česka. 


Na rozloučení s Taiwanem posílám fotky od jezera Slunce a měsíce.