pátek 30. prosince 2016

Taipeiská odysea s výletem ke Slunci a Měsíci (bez švábů a s hřebenem)

Den první – cesta

Z Taipeie, hlavního města Taiwanu, jsem odjela v prosinci 2009. Jedno z mých předsevzetí pro rok 2016 bylo podívat se tam zpátky. Čas běží neuvěřitelně rychle a po 7 letech jsem chtěla konfrontovat minulost z mých představ se současností. Sebe před lety na Taiwanu se mnou z dnešního Česka. 

Vždy, když jsem odtamtud odjížděla, jsem měla pocit, že tam nechávám část duše. Našla jsem ji zpět?

No vidíte, jen začnu psát o Taiwanu, už mě jímá melancholie. Abyste se naladili na moji vlnu, poslechněte si ke čtení jednu z kvalitnějších romantických sladkobolných písní, které možná nejlépe charakterizují ostrov v mých očích.

Den před cestou jsem se musela posilnit.


To dramatické nebe si Emirates určitě zamluvily předem, aby se letadlo dobře vyjímalo na fotkách.
Je dobré jednou za čas ověřit, jestli je křídlo v pořádku.


Praha-Dubaj-dlouho dlouho nic-Taipei

Než se ale naplno oddám vzpomínkám na díkybohu nesplněné romantické představy, musela jsem se zcela pragmaticky na Taiwan dostat. Po přečtení několika recenzí na China Eastern Airlines, jsem se rozhodla, že udělám vše proto, abych čínskými aerolinkami neletěla. 

Moc možností už ale nezbývalo, mým kritériím ceny a jednoho přestupu vyhovovaly už jen Emirates. Pětihodinový přestup vám teoreticky umožní v pohodě chytnout další spoj, pokud to zrovna není mezi půlnocí a pátou ráno.

Dlouho dlouho nic

Na internetu strávíte tak hodinu. Pak začnete toužebně pokukávat po obsazených lehátkách, abyste se s odhodláním, které jste u sebe naposled zaznamenala jen při pokusu propašovat vlastní chipsy do multikina, vrhla najít nějaká volná.  Když už pak ulehnete a nastavíte si budík, tak stejně pořád vnitřně řešíte, že když se neprobudíte, tak zmeškáte letadlo. 

Navíc jsme tam byli tak brzo, že se na tabulích ani neukazoval náš gate. Když se tam po 3 hodinách nakonec objevil, šla jsem se zeptat na informace, jak daleko se nachází od místa našeho „odpočinku,“ protože na ukazatelích byla jen šipka směr dolů.  Paní na informacích mi tuto informaci potvrdila a dodala, že dál pojedeme autobusem. Jsem si řekla OK, prostě nás k letadlu vezmou busy, i když se přiznám, že mi to k těm obrovitánským dvoupatrovým letadlům nesedělo. Na nějaké logické úvahy jsem ale byla příliš unavená.

Noční okružní jízda letištěm – v ceně letenky, enjoy!

Když jsme pohodička klídeček vyrazili 1,5 hodiny před odletem o patro níž, překvapilo mě, že tam nikdo není. Tedy kromě paní, která nás požádala o boarding pass a sdělila nám, že přijede bus, aby nás vzal na jiný terminál. Hmm… takže ne k letadlu, ale na jiný terminál. O tom nebyla nikde ani zmínka.

Pak ještě dorazila indická rodina, která jako my byla stejně překvapená, že se musí ještě někam přesunout. Pracovnice letiště se na ně obořila slovy „you are very late for your flight“. Přijel autobus a já si sedla raději hned za řidiče, abych pro případ, že by se vydal špatným směrem ho mohla jemně upozornit, případně mu strhnout volant. V letadlech by neměli pouštět akční filmy, opravdu to v ospalé mysli vyvolává nevhodné představy.

Udělali jsme si okružní jízdu celým letištěm a znovu jsme prošli bezpečnostní prohlídkou, i když jsme ji na předchozím terminálu už absolvovali. Členové bezpečnostní kontroly ještě indickou rodinku upozorňovali, že opravdu musí spěchat, načež se oni klidným, vyrovnaným a pomalým krokem vydali ke gatu. 

Takový to ležérní přístup, kdy si jeden z toho nic nedělá a ten druhý musí vynaložit mnohem víc úsilí, aby to za dotyčného vyřešil, je typický nejen pro Indii. Aspoň jednou bych chtěla být ta, za kterou to někdo všechno zařídí. Pro jistotu jsem se ještě ochranky zeptala, jestli i my máme spěchat. Naštěstí jsme byli v pohodě.

Na správném terminálu jsme sice času měli dost, ale toalet málo. Ke všemu se uklízečky rozhodly čistit je ve stejnou dobu a samozřejmě je lepší celou místnost uzavřít než čistit jeden záchod za druhým, že. V Dubaji mají i vlastní chápaní slova „final call“. Nejdřív vás totiž vystresují, aby vás nahnali do další místnosti, kde cca za půl hodiny začne opravdový boarding. Jedinou výhodou je, že tam už je toalet dostatek.

Upper deck, please

Z Dubaje do Taipeie jsme seděli na horní palubě, a před tím, než mi začnete závidět business class, zadržte. Část upperdecku totiž patří i k economy class a světe div se, mají tam i místa jen pro dva. A taky na toaletě přebalovací pult, takže hrozí výskyt dětí. 

Emiráty nabízejí možnost si rezervovat místa hned po zakoupení letenky. Aby to nebylo tak snadné, den před odletem jsem zjistila, že původní místa na horní palubě, se změnila na dolní palubu. To jsem si nemohla nechat líbit. Naštěstí to mám z práce kousek ke kanceláři Emirates, tak jsem tam naběhla s žádostí o vysvětlení a kompenzaci nejlépe v podobě první třídy. Velmi ochotná paní (to pro jednou nemyslím ironicky) mi ale vysvětlila, že pro let z Dubaje změnili typ letadla, takže jim systém rozházel místa. Přerezervovala mi je ale znovu na upper deck, bohužel pořád v economy class :(

Na Emirátech se mi nejvíc líbila mezinárodní posádka. Vždycky na začátku hlásili, z kolika národností se jejich tým skládá a bylo dost pravděpodobné, že někdo z personálů mluví vaším jazykem, což je super, pokud zrovna nejste česká letuška a neletíte do Prahy s účastníky zájezdu, kteří mají dojem, že aby to za ty peníze stálo, tak musí posádce pomoct zbavit se zbytečných zásob alkoholu. O tom ale někdy příště.

Nějaké kopce na Taiwanu mají. Naše kroky ale směřovaly do nejbližší...
... kavárny/hotelu.



Přítel před cestou: „A slib mi, že nebudete jen sedět v kavárnách.“
Já: „Muhahahahaha.“


Opravdu, opravdu můžu bez víz? Raději bych v pasu nějaký ten papír měla…

Přiletěli jsme na Taiwan a na vlastní kůži si vyzkoušeli bezvízový vstup. Po několika letech, co jsem na vízovém oddělení tento způsob vstupu na území Taiwanu doporučovala všem cestovatelům, můžu konečně s klidem v srdci říct, že funguje. Dále jsem učinila 3 kroky nezbytné k úspěchu každého cestovatele:

1) vyměnila si peníze (Bank of Taiwan)
2) koupila si simku (500 NTD na 10 dní, neomezená data)
3) pořídila si adaptér (ten jsem nakonec nepotřebovala, protože v obou hotelech měli takovou tu multifukční zástrčku, do které byste mohli strčit mrkev a začala by světélkovat.)

Metro z letiště ještě stále není v provozu, tak jsem aspoň mohla znovu sentimentálně nastoupit do autobusu Kuo kuang za stejných 125 NTD (cena se nezměnila po celých 7 let). Na nádraží jsme si koupili pětidenní lístek, dojeli na správnou stanici metra, 3krát jsme obkroužili blok (google maps vypadají užitečně jen v rukách někoho jiného), byl nám nabídnut odvoz taxíkem do toho 10m vzdáleného hotelu, protože „je velmi daleko“, abychom pak našli náš vysněný Ni hao cafe hotel

Je to hotel nebo kavárna?

Ti co mě znají, trochu tuší, proč jsem si vybrala právě tento hotel. Klíčem je slovo „kafe“. Kde je dobré kafe, tam jsou i dobří lidé. Na Taiwanu je hodně dobrých lidí.

I když jsem původně chtěla v hotelu zůstat po celou dobu pobytu, přeci jen byl příliš malý pro dvě osoby. Snídaně byly výborné, ale měli jen čtyři druhy, takže by se to po nějaké době stejně přejedlo.
Večer ještě povinná návštěva v 7/11 (obdoba Žabky ale s mnohem lepším výběrem) aneb rýžový trojhránek to jistí, trochu osprchovat toaletu a může se jít do hajan.

Kulturní koutek

Osprchovat toaletu: Na Taiwanu je podobně jako v Česku hrozným zvykem mít toaletu v koupelně. Aby to ale mělo osobitější a víc naturální říz, není sprcha oddělena žádným vyvýšením, které by zadržovalo vodu nebo nedej bože závěsem. Během sprchování jste tak prostě chtě nechtě umývali i toaletu. V Ni hao cafe hotel sice závěs i stupínek měli, ale kvůli nedostatku prostoru jste tu toaletu prostě museli pokropit. Hned se ve mně vzedmula další vlna nostalgie… a bude hůř.

Žádné komentáře:

Okomentovat