Taipeiská odysea: Jak jsme na Taiwanu uzavírali účty

Poznámka: toto je post o pobytu na Taiwanu v listopadu 2016. Ano, je to trochu pasé, kdo chce sledovat moje aktuální cokoliv, ať se podívá na můj Instagram. Blog slouží k zaznamenání toho, co chci, aby bylo uchováno trvaleji. A taky je to způsob, jak se přenést zpátky v čase a trochu potrápit mou paměť #ještěŽeMámFotky.

Úterý 22.11.2016 Je třeba to uzavřít

Na krásném ostrově už nám zbývalo jen pár dnů a plánů bylo nespočítaně. Nejdřív jsem chtěla uzavřít jednu důležitou kapitolu, abych se mohla pohnout dál a netrápila se již vzpomínkami na to co mohlo být a co se nestalo: potřebovala jsem uzavřít účty… bankovní účty.

Než jsem totiž před 8 lety odjela, dělala jsem na Taiwanu to, co dělají všichni cizinci: pro pobavení místních jsem v televizi zkoušela lokální pokrmy, svěřovala se v televizní talkshow, dělala rozhovor pro rádio o taiwanské popmusic. Protože se ze mě ale televizní hvězda nestala, pomáhala jsem i ve škole při zahraničních návštěvách nebo pracovala v kavárně.

Některé brigády jsem dělala těsně předtím, než jsem definitivně odjela, a peníze mi na účet nepřišly včas. Přes ujištění taiwanské banky, že jejich kartu budu moc použít i v zahraničí, se mi po návratu do ČR výběr z bankomatu nezdařil.

Našla jsem tedy ve svých starých složkách vkladní knížky a dřevěnou pečeť, která sloužila místo podpisu, a vydala se do bankovních institucí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi na jednom účtu zbylo něco kolem 5 000 Kč, samozřejmě v taiwanských dolarech.  Takové kapesné se v zahraničí hodí! V další bance už jsem měla sice jen něco kolem 10 korun, ale co, na chodníku to člověk taky nenajde! 

Pochválila jsem se za výběr hotelu, protože obě banky byly v pěší vzdálenosti od našeho bydlení. Jelikož Matúš v ten den v ČR slavil narozeniny, mohla jsem mu za před 7 lety vydělané peníze aspoň na dálku koupit dort, vyfotit ho a sdílet přes internet pocity z jeho snědení.

Ty obchůdky s kaligrafickými potřebami tu byly vždycky?

Odpoledne jsme se vydali do oblasti, kde jsem na Taiwanu studovala poprvé: na National Taiwan Normal University, jak název napovídá jen pro normální lidi. Trochu mně mrzí, že mě kaligrafie začala zajímat až po návratu do ČR, protože tolik obchůdku s kaligrafickými potřebami jinde, než právě kolem této univerzity v Taipei nenajdete. Od mistra Quentena Lee jsem si vzala adresy a navštívili jsme všechny, které byly po cestě do kavárny, kde jsme se měli potkat s Tomášem Řízkem, českým mistrem ilustrace se slibně se rozvíjející kariérou na Taiwanu. 

Aby dostál svému jménu, představil nám nejlepší řízek na Taiwanu a vzal nás do hospody, kde se scházejí zahraniční studenti čínštiny.Celou cestu nám neuvěřitelně pršelo, a i když jsem si představovala, že si užijeme večer v parku u Chiang Kai-shekova memoriálu, nakonec jsme udělali jen pár romantických fotek v dešti a odebrali se do svých dočasných domovů.

23.11.2016 středa, potkat se je třeba

Další den proběhl ve znamení setkávání. Užili jsme si skvělý oběd o několika chodech ve společnosti bývalého kolegy a jeho manželky. Krátce nakoukli do centra hipsterismu ve čtvrti Ximending, stihli zahájení výstavy kaligrafie profesora Quentena Lee i večeři s mojí spolužačkou z filmové školy.

Moc mě potěšilo, že si na mě ještě pár lidí na Taiwanu vzpomnělo. Popravdě jsem musela i několika známým setkání odmítnout. Osm dnů je opravdu málo, obzvlášť když člověk trpí časovým posunem a z hotelu se před jedenáctou (dopoledne) nedostane. Navíc jsem si po 7 letech chtěla užít Taipei po svém, a ti co mají asijské kamarády vědí, že setkání kvůli jejich pohostinnosti nebývají zrovna krátká. Slibuju (hlavně sobě), že jestli se na Taiwan dostanu na delší dobu, budu se znovu ráda potkávat.

24.11.2016 čtvrtek - Sun Moon Lake

Čtvrtek se jevil jako nejlepší den udělat si výlet pryč z Taipei.  Když jsem (ne)plánovala svůj týden na Taiwanu, hlavní město jsem moc opouštět nechtěla. Většinu času během svých studií jsem strávila v Taipei a tam jsem se cítila nejjistěji. Hlavní město navíc nabízí tolik atrakcí, že se člověk zabaví na dlouho a nemusí čelit výzvám typu neexistence hromadné dopravy a špinavých toalet, jak je to často hned za hranicí Taipei.

Pořád jsem si ale říkala, že bych měla zajít někam, kde jsem ještě nebyla. V našem prvním hotelu měli čaj Sun Moon a to bylo znamení, že se máme vydat k jezeru Sun Moon. Navíc tam přímo z vlakové stanice v Taizhongu jede turistický autobus. Vyrazili jsme tedy na hlavní nádraží, kde jsme si v informacích ještě vše ověřili, rychle koupili lístek na rychlovlak a vyrazili jsme.

Cesta byla překvapivě prostá jakýchkoliv problémů. Nejlepší bylo, že jsme z pohodlí sedačky mohli obdivovat nádherné výhledy: nebetyčící hory v mracích a po dlouhé době i slunce a palmy. Už ani nevím jak, ale od autobusové zastávky jsme celkem pohodlně došli k jezeru (pravděpodobně jsme následovali všechny ostatní a jejich směr chůze).

Jak se potvrdilo, když jsme mimo Taipei, tak i kvalita sanitárních zařízení klesá rapidně, ale naštěstí všechno vynahradilo nádherné okolí. Někdo mi říkal, že Sun Moon Lake je hodně turistický a nestojí to tam za to. Nás nebesky modré jezero a kopce tyčící se nad ním v mlhách a mracích uhranulo. Vydali jsme se na značenou trasu, která začínala kousek od turistického centra. V podstatě jsme kopírovali tvar jezera, dělali milion fotek a užívali si čerstvý vzduch, slunce a přírodu, které nám v Taipei tolik chyběly.

Jediný problém nastal při návratu do Taizhongu. Když jedete k jezeru, tak je skvělé, že si nemusíte (ani nemůžete) kupovat rezervace do autobusu, při večerním odjezdu nás ale čekala dlouhá řada do autobusu už půl hodiny před odjezdem.  Dostali jsme se dovnitř jako poslední, a ještě jsem musela použít to, co jsem se na Taiwanu naučila jako první: hádat se v čínštině. Oni totiž Taiwanci jsou velmi milí a úslužní, ale často taky naprosto flegmatičtí a dokopat je k činu někdy vyžaduje ostřejší tón.

Řidič autobusu totiž počítal, kolik osob se ještě do autobusu vejde (na stojáka nebylo možné jet), už se zdálo, že je to v pohodě, když nakonec řekl, že jenom jednu osobu. Já jsem se obořila, protože před chvilkou říkal něco jiného. Šel to ještě přepočítat a vešli jsme se. Kdybych ho na chybu neupozornila, tak je schopný odjet bez nás. Je fakt, že jim tento bezstarostný způsob fungování závidím, ale moje 3 % nedoložené germánské krve mi takový přístup nedovolí, a ani 3,5 roku a týden na Taiwanu mě nezměnilo.

25.-24.11.2016 pátek a sobota

Poslední dny jsme věnovali nutným restům: návštěvě muzea papíru, a hlavně akci k zakoupení dvoudenní jízdenky na metro: krabičku ananasových koláčků zdarma. Do obchůdku, kde si je člověk může vyzvednout, jsme dorazily naprosto vyčerpané a na pokraji dobré nálady. Prodavačka nás ale pohostila čajem, ananasové koláčky rozpekla a získala si naše srdce i obsah našich peněženek, protože jsme u ní nakoupili koláčky jako dárky. Plné síly jsme vyrazily do mého milovaného Danshui.

V sobotu jsme ještě zavítali do zbývajících kaligrafických obchůdku, věnovali jsme čas jednomu řízku a mistru Řízkovi, kterého jsme náhodou potkali v papírnictví v okolí ShiDa.

Poslední posezení v Ni hao cafe hotel a zpátky na hotel, kde jsme si vyzvedli zavazadla a na letiště nás odvezl neskutečně milý pán, který nám celou dobu pouštěl taiwanské lidovky, a nakonec nám daroval výborný koláčik typu mochi.

Na letišti mají navíc skvělou službu, kde vám prodají krabice, do kterých si můžete zabalit cokoliv a nechat to odbavit (pokud to Vaše aerolinka umožňuje). Trochu mě jen zarazilo, že restaurace na našem terminálu striktně zavíraly v 21:00, s tím, že v 20:30 už v jejich nabídkách chyběla většina sortimentu.

Z Taiwanu jsem vždy odlétala zalitá slzami, tentokrát jsem ale byla vděčná a šťastná, protože jsem neodlétala ze svého domova, jak jsem na Taiwan několik let svého života nahlížela, ale vracela jsem se tam, kam patřím teď, do Česka. 


Na rozloučení s Taiwanem posílám fotky od jezera Slunce a měsíce.