Simple Life by Anna: Jak si Matúš myslel, že jedeme do Valtic a jeli jsme do Mikulova, a jak jsem po 20 letech opět sedla na kolo aneb podzimní výlet na jižní Moravu

Poslední víkend na přelomu září a října skýtal příležitost užít si babí léto na jižní Moravě, a tak jsem Matúšovi navrhla, že se vypravíme do Mikulova. V mých představách jsem se viděla, jak relaxuji s pohledem na vinice se sklenkou v ruce, mezitím navštívím nějakou pamětihodnost, pak si dám výbornou kávu a večer se vykoupu ve vířivce.

Bohužel jsem kdysi v milostném poblouznění Matúšovi slíbila, že jednou spolu usedneme za řídítka bicyklu. Místo příznačnějšího „až naprší a uschne“ jsem zvolila „až někdy pojedeme na jižní Moravu“. Matúš, který si nepamatuje ani kde všude jsme letos byli, si však na starodávný slib vzpomněl. Pár dnů před výletem mě začal častovat významnými pohledy a slovy jako od záporáka z bondovky „Den zúčtování se blíží, hahaha“.

Pro vysvětlení, na našich pěších výletech často potkáváme cyklisty v párech a Matúš se za nimi vždycky jen smutně otočí, protože už ode mě nesčetněkrát slyšel, proč odmítám usednout na kolo: 1) nemám bicykl 2) neseděla jsem na něm od základky 3) Mamka mi vždy připomene, kdo z naší rodiny došel na kole k újmě na zdraví.

Nicméně do Mikulova jsme jeli. V Břeclavi, kde jsme přestupovali, Matúš na informační tabuli zjistil, že Mikulov je od Lednicko-valtického areálu poněkud vzdálen. Mně to bylo v podstatě jedno, protože jsem chtěla hotel s dobrou snídání někde v blízkosti železnice, a tak nějak jsem bez pohledu na mapu usoudila, že z Mikulova to určitě bude všude blízko a víceméně jsem měla pravdu.

V sobotu jsme dojeli na hotel, který byl od nádraží vzdálen jen 20 minut pěšky, bohužel cestou do kopce. Paní recepční nám sdělila, že ten den již nemají k dispozici žádná kola, protože už byly zamluveny pro jednu početnou skupinu (a rezervaci provedla nějaká Anna Gaura ;) ). Těžko jsem před Matúšem skrývala svoji radost, která bohužel neměla dlouhého trvání, protože na neděli už kola k dispozici měli.

Ale v to sobotní odpoledne jsme si ještě užili pravou mikulovskou romanťárnu: obešli jsme si zámek, vylezli na Kozí hrádek, a ani Svatý kopeček neunikl naším párovým selfie. Poněkud unaveni jsme rozhodli se občerstvit a hle - problém. V okolí se to sice hemžilo vinárnami, ale pořádnou restauraci jsme nenacházeli a do míst s hodnocením kolem 2 hvězdiček se nám nechtělo. Vypadá to, že kolem náměstí je pořádná restaurace jen jedna. Naivně jsme se tam vydali hledat volný stůl. Naštěstí jsem si vzpomněla na jednu italskou restauraci, kolem které jsme procházeli, když jsme šplhali k našemu hotelu.

Usedli jsme do sklípku, dali si skvělé domácí těstoviny a k vínku jako pozornost dostali sýr, olivy a uzeniny – prostě dokonalost. Nakonec jsme stihli i večerní prohlídku hrobky Dietrichsteinů s dávným poutníkem. Nevěděli jsme moc co od toho čekat, ale líbilo se nám to moc.

Nejdřív jsme si v levém a pravém křídle potemnělé kaple prohlédli rakve celé familie. Potom jedna slečna v kápi zazpívala Hallelujah, následoval poetický příchod poutníka, z jehož slov si matně pamatuji: „Všechno znám, jen sebe ne“. Následovalo povídání o historii z úst konšelových, výstup na terasu, další hudební vložka, tentokráte z obecenstva, nakonec ještě jedno hudební vystoupení, krátké povídání o historii a skoro nás tam s Matúšem zamkli, když jsme se začetli do popisků. Poutník se s námi rozloučil slovy, jestli se v prostorech hrobky už chceme připravovat na život věčný. Tak jsme raději poděkovali za prohlídku a utíkali do hotelu trénovat na spánek věčný.

Příště o 56 km na kole.