úterý 28. února 2017

Co jsem se naučila od buddhistického mnicha?

Je konec měsíce a tak musím narychlo zmáknout jeden příspěvek, aby moje novoroční předsevzetí neskončilo už v únoru. Proto teď nepokračuji s postem o Taiwanu, ale píšu o Národní galerii v Praze, kde ničí umělecká díla v rámci principu: „vše bylo stvořeno pro to, aby zaniklo“. Kromě plastu teda. Ten tady bude s námi na věky. 

O víkendu se konala akce tvorby pískové mandaly a následného rozprášení buddhistickým mnichem. Předtím se nám mnich pokoušel vysvětlit základní principy mandaly, buddhismu a meditace. Co se neztratilo v angličtině a jejím překladu, se určitě vypařilo v mé interpretaci. Přesto vás o ni neochudím:

1) Když vás někdo štve, odejděte jinam a soustřeďte se na svůj dech. 

Určitě využiju při nejbližší konverzaci, když se mě bude snažit někdo zaúkolovat. Prostě se zvednu a odejdu. V práci to určitě pochopí.

2) Zničení mandaly vás učí odpoutání se od světských tužeb. Všechno plyne, všechno pomine.

Stačí žít s někým, kdo rád vyhazuje vaše věci a denní trénink zajištěn. Buď se odpoutáte od materiálních statků, nebo od toho člověka.

3) Záměr je důležitější než výsledek.

Když zničíte např. mandalu náhodou, tak je vše v pořádku, když ji ale zničíte proto, abyste někomu ublížili, tak se ve vnějším světě taky nic nestane, ale poškodí vás to uvnitř.

Jak se ale tibetský buddhismus staví k rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly,“ se mi zjistit nepodařilo. V každém případě: bacha na karmu!

4) Vytvořte si z meditace zvyk stejně jako z čištění zubů

Žádné prostředí nebude vždy 100% klidné. Když je venku hluk, soustřeďte se na hluk. Když jste v práci, postupujte dle bodu 1).

5) Všichni jsme propojeni…

… i když bychom s mnohými raději nebyli.  Váš nepřítel z minulého života může být v současném životě třeba váš kolega v práci. Holt vám ten člověk ukazuje něco, co si musíte v sobě vyřešit, např. to, že máte přestat obklopovat se idioty.

6) Dotaz z publika ohledně prvků v mandale

Příliš zvědavý účastník: „Proč je tam ta jedná část bílá a na druhé straně je černá?“
Mnich: „Protože mi řekli, že musím skončit před 16:00, tak jsem to nestihl.“

Co z toho vyplývá?

Čas je omezen i pro svaté muže, 
ať dělá každý, co může.
Jdu si zazpívat.



neděle 26. února 2017

4. den v Taipei: Palácové muzeum a Danshui

aneb nikdy to neskončí! O pár dnech na Taiwanu píšu víc než o 3,5 letech, kdy jsem tam žila.

První den na Taiwanu jsem překvapila samu sebe, že jsem tam doopravdy doletěla bez větších potíží

Druhý den jsem si užívala hotel a vzpomínala.

Třetí den jsem se setkala s mistrem.

A co ty další dny? Přiznávám, že už jsem chtěla pár následujících dnů spojit do jednoho příspěvku, ale když jsem se začala probírat fotkami, zjistila jsem, že návštěvě Palácového muzea budu muset věnovat samostatný prostor. Útěchou věrným čtenářům může být informace, že se bude jednat o blog zaměřený na fotografie a rádoby vtipné komentáře k fotkám. Uvidíte také něco, co si v Palácovém muzeu ještě nikdo nevyfotil. 

Abych pořád nemusela odpovídat Nic. na otázku Co budete dělat na Taiwanu?, ještě před odjezdem jsem zarezervovala v muzeu komentovanou prohlídku v angličtině. Musím sama sebe pochválit, že se jednalo o mimořádně chytré rozhodnutí. I když jsem už před tím v muzeu byla několikrát i s taiwanskými kamarády, vždy jsem se v přehršli čínských termínů ztratila a raději si muzeum prohlížela na vlastní pěst. Sestra mi ale ukázala krásu komentovaných prohlídek, kdy vám někdo kompetentní představí to nejzajímavější.

A co si budeme povídat, vždycky je krásné, obzvlášť v tzv. dospělém věku, jen tak se zastavit a poslouchat vyprávění někoho jiného.

Palácové muzeum v Taipei odkrývá to nejkrásnější a nejcennější z dějin čínského umění. Díla byla na Taiwan převezena v souvislosti s porážkou nacionalistů v občanské válce s komunisty v pevninské Číně a následného přesunu vedení a armády nacionalistů na Taiwan.

A na víc se mě neptejte, protože i když mě historie baví, v dějinných zákrutách a odbočkách se fascinovaně ztrácím.

Kdo chce krásy objevovat, musí se do toho pořádně opřít, jinak mu brány k umění zůstanou uzavřeny. Čínštiny znalí samozřejmě vědí, že se jedná o malý šprým, protože podle znaků poznali, že se nejedná o vstup do muzea, ale bránu k zahradám.
Paní průvodkyně byla nesmírně příjemná a vtipná, bohužel taky hodně aktivní, tak se mi ji nepodařilo zachytit v lichotivější póze.  Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací, které jsem vzápětí zapomněla. Např. jsem si skoro stoprocentně jistá, že popis exponátu níže byl obšírnější než to, co vám napíšu já: jedná se o veselého dráčka ze staré Číny.

... a směje se na Tebe :D
Kreativní ztvárnění vitríny představující jeden typ čínské keramiky s popraskanou seladonovou polevou. Když jsem hledala přesný český název, narazila jsem na orientační list Petry Pollákové z dob, kdy asijské umění nebylo na okraji zájmu vedení Národní galerie v Praze, jak je tomu bohužel dnes.

Abych na tebe lépe viděla, děvenko! Najdete na fotce paní uklízečku, která nehledě na nikoho a na nic pravidelně čistí skla vitrín?

Paní průvodkyně nás také během 10 minut naučila číst starodávné nápisy na bronzu. Tímto dokázala za zlomek času něco, o co se učitelé z univerzit v Česku a na Taiwanu raději ani nepokusili.

Vtip spočívá v tom, že antičtí Číňané (slovo antický používám v souvislosti s Čínou prostě proto, že mám ráda antiku a snažím se ji dostat všude) nebyli až tak kreativní a všechny nápisy zakončovali stejně: Pro syny a vnuky k uchování a používání na věčné časy (子子孫孫永寶用樂). Ironie, že teď většina věcí určená pro jednorázové použití pochází právě z Číny.

Zvony, na kterých byly nalezeny zmíněné nápisy.

A nemůžeme zapomenout na kapustičku, jak se u nás v regionu říká v podstatě čemukoliv, co vyrůstá ze země, je to zelené a poživatelné. Jak jsem byla upozorněna kamarádkou bohemistkou, správně by se mělo říkat zelí, ale mně se kapustička líbí víc než zelíčko. Pro jazykově citlivé jedince doporučuji si v následujícím textu dosadit za slovo „kapusta“ zelí nebo jinou oblíbenou zeleninu.

Zajímavé bylo srovnání oficiálních popisků ke kapustičce a výkladu naší průvodkyně. Na deskách za vitrínou se to hemžilo vysokými ideály: kapusta měla panovníkovi připomínat, že poddaní a jejich blaho jsou to nejdůležitější. Průvodkyně byla ale kouzelně asijsky pragmatická: Kapusta se v čínštině vyslovuje stejně jako bohatství, takže symbolizuje hojnost a velký majetek. Jestli tím ale bylo míněno bohatství pro všechny nebo jen pro císaře, zůstává otázkou jen v případě, že jste se ještě s žádným Asiatem nepotkali.

Královna mezi kapustami.
A nyní zlatý hřeb příspěvku, jedinečná fotka, kterou uvidíte pouze zde a nikde jinde!

Nevznikla by nebýt mého doprovodu, který usoudil, že motiv skřínek v šatně si zaslouží extra prostor na paměťové kartě foťáku. Věnujte tedy fotce níže alespoň minutu soustředěné pozornosti a vychutnejte si to mírně oprýskané dřevo, tajemné číslo 215, které má určitě blahopřejnou symboliku a meditativní motiv hor a mraků.

Dle pohledu šatnářek jsme opravdu byli první, kdo si fotil skřínky.

A jak jinak zakončit den než v Danshui, kde se můžete procházet podél řeky vlévající se do moře, a pokud to stihnete před 17:00, tak i pozorovat západy slunce. V Danshui jsem během studií chodila na kafe, na karaoke, nakupovala tam vánoční dekorace a několikrát jsme tam se spolubydlící vyráželi v období krize na půlnoční kafe a zákusek. Taky jsem tam natočila můj první a naštěstí poslední studentský film.

Danshui je i nejlepší místo, kde strávit večer po několika hektických dnech plných zážitků a cestování. Šla jsem na jistotu. Do Starbucksu, kde se člověk mohl zaposlouchat do šumění vln řeky vlévající se do moře.

A příště budeme na Taiwanu uzavírat účty.