neděle 8. ledna 2017

Taipeiská odysea: den druhý…

…začal výkřikem „AAAAA“ při pohledu na hodiny. Probudila jsem se v 9:50 s děsivým pocitem, že nestihnu již zaplacenou snídani. Tak rychle jsem se ještě nikdy neoblékla. Když se podává snídaně ve „vlastní“ útulné hipsterské kavárně, tak ji nemůžete zmeškat, to je jasné!

Zpětně bych ale objednávku pokoje se snídaní přehodnotila. Pozapomněla jsem totiž, že na Tchaj-wanu se mi nikdy nedařilo chodit do postele před 2:00 v noci. Rozhodně nešlo o jet lag, takhle jsem na Taiwanu žila tři a půl roku. Pokud tedy příště nenajdu hotel, kde se podávají snídaně celý den, tak je raději oželím.

V NiHao Cafe Hotel je naštěstí servírovali do 10:30 a recenze na Booking.com nelhaly, opravdu byly nesmírně chutné. I když bych tento lahodný pokrm více ocenila o dvě hodiny později bez sevřeného žaludku.

"Coffee?" Such a funny question, always!
Můj baťůžek skvěle zapadl k ostatním bytovým doplňkům v NiHao Cafe Hotel.

 Jeden důvod, proč vstát ráno z postele.

Další důvod, proč vstát ráno z postele. Netřeba dodávat, že v Česku prakticky nemám proč vstávat.

V hotelu jsme se zeptali na všechny možné i nemožné design markety v Taipei, abychom následně seznam vyhodili a vyrazili na květinový trh, který byl podle GoogleMaps nejblíž (už mám smartphone, tak jsem musela frajeřit s mapou v mobilu). Naposledy jsem tam byla v roce 2005 s mojí původní taipeiskou skvadrou: Libkou, Evou a Majkou, spolužačkami z Olomouce.

A hle, skoro nic se nezměnilo. Snad jen nabídka serepetiček byla bohatší a zákazy fotografování kvůli autorským právům častější. Vedle květinového trhu se také nachází i pseudo umělecký trh. Nabídka začínala na krásných tušových malbách a končila na plastových klíčenkách pro štěstí. Někde uprostřed měla i jedná paní stánek s kaligrafickými potřebami.




Mačička z vody.


Cizinec v Asii je vždy středem pozornosti.




Hned jak jsem spatřila podložku na kaligrafii, kde si můžete za použití vody a štětce donekonečna trénovat tahy, jsem se rozhodla, že si ji pořídím. Předpokládala jsem, že proces bude standardní: ukážu co chci, případně si trochu zasmlouvám, vyndám peněženku, zaplatím a odejdu. Majitelka stánku měla ale zhola jiný plán. Věděla, co chce prodat ONA a to, co chci já, vesele ignorovala. To, že mi někdo nechce prodat něco, po čem toužím, a dokonce na to mám i peníze, byla pro mě novinka. Za svoje sny ale musí člověk bojovat. Oproti Šanghaji, kde jsem musela smlouvat o ceně, tady jsem musela smlouvat i o zboží. Několikrát jsem odmítla nabídku cvičebnice Sútry srdce a podložky bez tahů. Musela jsem sáhnout do studnice rázného vystupování, abych získala svoji vysněnou podložku a taky tři štětce za cenu mírně vyšší, než je na trhu běžná.  Čest ale prodejním schopnostem paní byznysmenky. Ještě při odletu z Taiwanu jsem přemýšlela, jestli jsem si tu cvičebnici nakonec koupit neměla…

Chtěla jsem ještě nakouknout do parku Daan, kde jsem trávila většinu svého prvního pobytu na Taiwanu. Jenže během pěti minut na sluníčku jsem měla pocit, že dostanu úžeh/úpal/omdlím. Zamířila jsem tedy raději do nejbližšího 7/11 pro sladkou ledovou kávu, která mi vždy nejvíc chutnala na Taiwanu a vrátila se zpátky do útulného hotelu.

Hotel a nic jiného

Tentokrát jsem si chtěla na Taiwanu užít maximální pohodlí.

Moje první ubytování na Taiwanu v roce 2005 se totiž blížilo hororu. Představte si září v subtropickém klimatu a teploty kolem 36 stupňů. K tomu si přidejte malý pokojíček s výhledem do zdi, bez klimatizace, bez postele, jen s japonskou podložkou tatami, majitelem, který v bytě bydlel se svým synem, mluvil jen čínsky a v hliněné nádobě choval něco podobného úhoři. Také mi pravidelně nabízel k ochutnání místní pochutiny. Po několika neúspěšných pokusech, jsem se rozhodla, že všechno kromě ovoce budu vehementně odmítat.Vydržela jsem tam měsíc, než mě zachránila Libka s nabídkou vlastního pokojíčku v bytě se samými slečnami.

Dalšího dva a pů roku jsem na Taiwanu bydlela na kolejích s třemi spolubydlícími. Získala jsem spoustu kamarádek, a jistotu, že udělám všechno proto, abych se do budoucna podobnému typu ubytování vyhnula. 


Zpět do současnosti

Po setmění v 16:00 jsme se vydali na procházku k bývalé nejvyšší budově světa Taipei 101. Jelikož Stojednička stojí na konci dlouhé rovné dálnice XinYi road, stačilo jen jít rovně.

Rovnou za nosem.



Nostalgický koutek

Poprvé, když jsem přijela na Taiwan, jsem neměla ani tucha, že tam taková krásná výšková budova je. Své první narozeniny v Taipei jsem oslavila na jejím vrcholu s Evou z Třince (v Třinci jsme se nikdy předtím ani potom nepotkaly). Stojedničku jsme pak často obdivovaly z parku Daan na nespočetných večerních procházkách.

Než jsem se naplno oddala melancholii a začínala vzpomínat i na bývalé lásky (Ach ti taiwanští zpěváci...), tak jsme zamířili k Sun Yat-sen Memorial Hall. Nadchlo mě, že tak jako před lety, tak i teď po zavíračce se před hlavním vstupem omladina věnovala nácviku street dance a dalším volnočasovým aktivitám. Někdy mám pocit, že mi život utíká před očima. Potěšilo mě, že jsem Taipei našla tak, jak jsem ho před sedmi lety opustila.

Před muzei nebo veřejnými budovami se vesele trénuje. Konečně mají nějaký účel i po zavíračce.


Nostalgický konec

Naposledy jsem byla u Sun Yat-sena, když se předávaly ceny Golden Horse Festival. Tehdy mě spolužáci z Taipei National University of the Arts jen tak z ničeho nic pozvali na ceremoniál předávaní filmových cen. Což by bylo super, kdyby to neudělali těsně před tím, než na něj vyráželi. Jak bych to jen vyjádřila, můj outfit a lá co jsem našla a bylo to čisté, neodpovídal dresscodu společenské akce. I když jako cizince by mi to možná i prošlo, ale to bych musela mít přístup k věci jako Zibura v Číně ;)

Já jsem se ale rozhodla s tím poprat. Měla jsem půl hodiny, abych v Netu (místní obchod s oblečením) nakoupila společenské kalhoty, blůzu i frajerské náušnice. Cítila jsem se jako Popelka, jen tu část o střevíčkách jsem přeskočila a na slavnostní předávání jsem nakráčela v Prestigech, tradiční české značkové pracovní obuvi. Původně jsem se dokonce mohla přichomýtnout i na červený koberec, z toho ale nakonec sešlo. Prestige, které mi dobře sloužily v zimě i v tropických průtržích mračen, z toho vinit nebudu.

Přiznám se, že mě ten červený koberec mrzel. Tehdy jsem si přísahala, že jestli se ještě někdy podobného předávání zúčastním, tak ne jako divák, ale jako nominovaný. Přirozeně jsem od té doby na žádné takové akci nebyla. Z ceremoniálu jsem nakonec utekla. Prestige z noh jen tak nesklouznou, takže happyend s princem, který by mi přinesl tenisku se nekonal. (Poznámka přítele: „Doufám, že to nejsou pořád ty samé Prestige, co máš doma?!“)

Zamířila jsem do McDonaldu, kde jsem si dala tu nejslanější večeři, kterou si na Taiwanu mohl člověk užít jenom ve fastfoodu. Tam jsem narazila na svého učitele scenáristiky Yi Zhiyana (易智言nebo Yee Chih Yen).

Po návratu do České republiky v roce 2009, když jsem se rozhodla, že dokončím svoje studium na Taipei National University of the Arts, jsem ho požádala, aby mi dělal vedoucího závěrečné práce. Kdyby nesouhlasil, asi bych školu nedokončila a nemohla se pyšnit tajemným titulem MFA.

Na dobrý konec je dobré si počkat. Stejně jako na další příspěvek, ve kterém se setkám s mistrem zenové malby a kaligrafie.

Žádné komentáře:

Okomentovat