úterý 31. ledna 2017

Taipeiská odysea – Třetí den se moudra (ne)dočkáš

NiHao Café Hotel byl krásný ale malý.

We need to move it

Abychom zamezili promíchání čistého oblečení se špinavým, v našem plochou velice omezeném pokoji, rozhodli jsme se přestěhovat do Green World  Hotel ZhongXiao, kde jsme měli dvakrát větší pokoj. Chyběl tam ale útulný prostor kavárenský a i snídaně byly poněkud okleštěnou verzí švédských stolů, kde člověk musel bojovat o každý kousek žvance. Zato v koupelně byla televize, teda kdyby to teda někdo potřeboval.

Snídaně v Green World Hotel ZhongXiao podporovaly existencionální otázky typu: Proč musím tak brzo vstávat kvůli snídani?
If you want to be messy, you need to make room for it

Nicméně 32 m2 bylo právě tak akorát, abychom si věci mohli rozházet dle libosti. A když už jsme pod návalem oblečení nemohli najít židli ani stůl, blahosklonně jsme něco málo zavěsili i do skříně.

Moje schopnost během pěti minut zabordelit jakýkoliv čistý prostor začíná být legendární. Škoda, že se nedá využít v práci. I když… hromada papíru na stole znamená, že jsem velmi zaneprázdněná a důležitá. Nejlepší by bylo mě povýšit a dát mi vlastní kancelář, že ;)
První moudro: Nepořádek má své opodstatnění. Hesla naznačující, že bordel kolem vás ukazuje na zaneřáděnou hlavu, je třeba ignorovat. Inteligent zvládne i chaos.

Nejuklizenější část pokoje.


Mezitím jsem se ozvala i svému profesoru Quentenu Lee, mistrovi kaligrafie a zenové malby. Zahájení jeho samostatné výstavy kaligrafie bylo jednou ze záminek, proč jsem chtěla v listopadu na Taiwan.

Fotka jako důkaz. Teď když mám snímek s mistrem, už můžu vyučovat kaligrafii, zen a levitaci.

Taky jsem doufala, že se mi mistr sdělí nějaké životní moudro. Věc se má totiž tak, že já jsem přijela na Taiwan, abych se pohnula z místa (k čemuž překonání několika tisícové kilometrové dálky pomůže) a získala něco, co mě posune dál.

Setkání jsem si představovala tak, že se s profesorem pozdravíme a společně si prohlédneme jeho výstavu. On ale v rámci taiwanské pohostinnosti trval na tom, že nás musí vzít na večeři do vegetariánské zenové restaurace a navrhl setkání v 15:00. To mi bylo podezřelé. Proč tak brzy na večeři? Usmlouvala jsem tedy setkání v 16:00, abychom stihli aspoň jeden design market v blízkosti Stojedničky.
Druhé moudro: Večeře je důležitá a je třeba se na ni důkladně připravit. Nejlépe tak, že začnete jíst už od 15:00.

Alternativně stejně

Taiwanci jsou nesmírně zruční a odhodlaní se bez úmoru zlepšovat v něčem, co je nadchne. Už před 10 lety tam byla spousta kavárniček s kvalitní kávou, o které jsme si tady v Česku mohli jen nechat zdát. Už tehdy se umělci potkávali v rozbořených bývalých továrnách kvůli výstavám nebo uměleckým trhům. Jen mě to v té době až tolik nezajímalo, nebo jsem prostě na ty originální výtvory neměla peníze.

Námi navštívený design market byl skoro stejný, jaké můžete potkat v Praze: originální šperky, papírenské výrobky a hit posledních let: washi pásky (odlepovací pásky s různými vzory). Jen je zvláštní, že i ta alternativní kultura je vlastně všude po světě stejná.
Třetí moudro: Taiwan určuje světové trendy. Do deseti let tedy čekejme, že heslo policie Pomáhat a chránit bude hlásit „vtipný“ maskot a lá zelené monstrum z Alzy. Na Taiwanu totiž mají ke všemu nějakou veselou pasivně-agresivní postavičku, která vás poučuje o správném chování: v metru měli kočičku, na Stojedničce ufona. 


Pražský Taipeiský design market.


Hory, mraky, déšť

Nicméně, trh jsme stihli a setkání s mistrem také. V autě jsme se potkali s jeho manželkou a vyrazili do restaurace v horách. Protože jsme byli na Taiwanu, tak jsme nešli pěšky, ale jeli autem. Ten den pršelo a hory pokrývala jemná mlha. Už samotná cesta byla zážitek, nejen proto, že mi mistr sdělil, že už dlouho neřídil.
Čtvrté moudro: Buďte vždy upřímní. I když to může vašim spolupasažérům způsobit infarkt.

Po neoznačené odbočce jsme přijeli ke schovanému pokladu: nádherným budovám svítícími lampiony, které v nás vyvolávaly velmi nezenovou nutnost vyfotit je ze všech stran a úhlů.

(Pozn.: nejsem buddhistka a moje chápání zenu je povrchně komerční. V mém pojetí se jedná o vnitřní klid nebo cokoliv, co mi tento pocit evokuje)

Tvářit se zenově mi vydrželo...

...celých 30 vteřin.




Nejdříve jsme si tedy udělali milión fotek a pak jsme usedli k čajovému obřadu s majitelem restaurace a mým mistrem, kteří se vzájemně předcházeli lichotkami:

Mistr: „Moje obrazy jsou inspirované Vaší restauraci!“
Majitel restaurace: „Ale kdeže, to já jsme to tady stvořil podle Vašich obrazů.“

Potom jsme si užívali čajový obřad, prokládaný vsuvkami, kdy si dva distingovaní pánové, mistři ve svých oborech vzájemně lajkovali příspěvky a pochlebovali si, jak jsou na sociálních sítích populární. Páté moudro: Zen je nanic, když jste social media panic.

A já jsem pořád čekala na nějaké VELKÉ životní moudro. Celý večer jsem měla nastražené uši. Nejblíž k tomu měl příběh zenové restaurace v horách. Majitel restaurace, pan Lin, ji vybudoval z čistoty srdce a lidé si k němu našli cestu i do vzdálených hor.
Šesté moudro: Pokud něco děláte v souladu samých se sebou, úspěch přijde. Jen mít odvahu jít svojí cestou.

Mistr Quenten Lee byl úžasný a pozorný, podcenila jsem však pověstnou taiwanskou pohostinnost a hlavně, jak obtížně se dá odmítnout. Můj ustrašený výraz sice může vzbuzovat dojem, že potřebuji, aby mi někdo naplánoval celý výlet a každou minutu mého života, ale opak je pravdou. Taipei člověk nejlépe pozná, když nechá věcem volný průběh. V mysli Asiata je to svatokrádež, protože jako cizinec v jejich zemi musíte být ztracen minimálně stejně jako místní, takže odmítnutí pohostinnosti je krajně nepochopitelné.

Ale já už to tak mám od mala. Byla jsem vychovaná tak, abych věděla, co se sluší a patří. Dokážu odhadnout, co kdo po mě při různých společenských akcích bude vyžadovat. Zároveň mě to potlačení vlastních potřeb hrozně štve a nedokážu ho provozovat příliš dlouho. S vypětím veškerých sil jsem odmítla mít naplánovaný zbytek pobytu na Taiwanu.
Sedmé moudro: Nikdy v životě před Taiwancem nepřiznávejte, že nevíte, co budete dělat zítra.

Co mi ale nikdo nevezme, jsou nádherné zážitky: hory, mraky, déšť.

V restauraci se také nachází instantní meditační místnost. Proč instantní? Protože ve chvíli, kdy se posadíte před potůček v přírodě, doprovázený zvuky deště, začnete meditovat v oka mžiku. Není nic krásnějšího.

A moje poslední moudro z toho dne: Každý den si vytvářejme okamžiky klidu, které v nás zůstanou napořád. Create moments of peace that will last forever.







neděle 8. ledna 2017

Taipeiská odysea: den druhý…

…začal výkřikem „AAAAA“ při pohledu na hodiny. Probudila jsem se v 9:50 s děsivým pocitem, že nestihnu již zaplacenou snídani. Tak rychle jsem se ještě nikdy neoblékla. Když se podává snídaně ve „vlastní“ útulné hipsterské kavárně, tak ji nemůžete zmeškat, to je jasné!

Zpětně bych ale objednávku pokoje se snídaní přehodnotila. Pozapomněla jsem totiž, že na Tchaj-wanu se mi nikdy nedařilo chodit do postele před 2:00 v noci. Rozhodně nešlo o jet lag, takhle jsem na Taiwanu žila tři a půl roku. Pokud tedy příště nenajdu hotel, kde se podávají snídaně celý den, tak je raději oželím.

V NiHao Cafe Hotel je naštěstí servírovali do 10:30 a recenze na Booking.com nelhaly, opravdu byly nesmírně chutné. I když bych tento lahodný pokrm více ocenila o dvě hodiny později bez sevřeného žaludku.

"Coffee?" Such a funny question, always!
Můj baťůžek skvěle zapadl k ostatním bytovým doplňkům v NiHao Cafe Hotel.

 Jeden důvod, proč vstát ráno z postele.

Další důvod, proč vstát ráno z postele. Netřeba dodávat, že v Česku prakticky nemám proč vstávat.

V hotelu jsme se zeptali na všechny možné i nemožné design markety v Taipei, abychom následně seznam vyhodili a vyrazili na květinový trh, který byl podle GoogleMaps nejblíž (už mám smartphone, tak jsem musela frajeřit s mapou v mobilu). Naposledy jsem tam byla v roce 2005 s mojí původní taipeiskou skvadrou: Libkou, Evou a Majkou, spolužačkami z Olomouce.

A hle, skoro nic se nezměnilo. Snad jen nabídka serepetiček byla bohatší a zákazy fotografování kvůli autorským právům častější. Vedle květinového trhu se také nachází i pseudo umělecký trh. Nabídka začínala na krásných tušových malbách a končila na plastových klíčenkách pro štěstí. Někde uprostřed měla i jedná paní stánek s kaligrafickými potřebami.




Mačička z vody.


Cizinec v Asii je vždy středem pozornosti.




Hned jak jsem spatřila podložku na kaligrafii, kde si můžete za použití vody a štětce donekonečna trénovat tahy, jsem se rozhodla, že si ji pořídím. Předpokládala jsem, že proces bude standardní: ukážu co chci, případně si trochu zasmlouvám, vyndám peněženku, zaplatím a odejdu. Majitelka stánku měla ale zhola jiný plán. Věděla, co chce prodat ONA a to, co chci já, vesele ignorovala. To, že mi někdo nechce prodat něco, po čem toužím, a dokonce na to mám i peníze, byla pro mě novinka. Za svoje sny ale musí člověk bojovat. Oproti Šanghaji, kde jsem musela smlouvat o ceně, tady jsem musela smlouvat i o zboží. Několikrát jsem odmítla nabídku cvičebnice Sútry srdce a podložky bez tahů. Musela jsem sáhnout do studnice rázného vystupování, abych získala svoji vysněnou podložku a taky tři štětce za cenu mírně vyšší, než je na trhu běžná.  Čest ale prodejním schopnostem paní byznysmenky. Ještě při odletu z Taiwanu jsem přemýšlela, jestli jsem si tu cvičebnici nakonec koupit neměla…

Chtěla jsem ještě nakouknout do parku Daan, kde jsem trávila většinu svého prvního pobytu na Taiwanu. Jenže během pěti minut na sluníčku jsem měla pocit, že dostanu úžeh/úpal/omdlím. Zamířila jsem tedy raději do nejbližšího 7/11 pro sladkou ledovou kávu, která mi vždy nejvíc chutnala na Taiwanu a vrátila se zpátky do útulného hotelu.

Hotel a nic jiného

Tentokrát jsem si chtěla na Taiwanu užít maximální pohodlí.

Moje první ubytování na Taiwanu v roce 2005 se totiž blížilo hororu. Představte si září v subtropickém klimatu a teploty kolem 36 stupňů. K tomu si přidejte malý pokojíček s výhledem do zdi, bez klimatizace, bez postele, jen s japonskou podložkou tatami, majitelem, který v bytě bydlel se svým synem, mluvil jen čínsky a v hliněné nádobě choval něco podobného úhoři. Také mi pravidelně nabízel k ochutnání místní pochutiny. Po několika neúspěšných pokusech, jsem se rozhodla, že všechno kromě ovoce budu vehementně odmítat.Vydržela jsem tam měsíc, než mě zachránila Libka s nabídkou vlastního pokojíčku v bytě se samými slečnami.

Dalšího dva a pů roku jsem na Taiwanu bydlela na kolejích s třemi spolubydlícími. Získala jsem spoustu kamarádek, a jistotu, že udělám všechno proto, abych se do budoucna podobnému typu ubytování vyhnula. 


Zpět do současnosti

Po setmění v 16:00 jsme se vydali na procházku k bývalé nejvyšší budově světa Taipei 101. Jelikož Stojednička stojí na konci dlouhé rovné dálnice XinYi road, stačilo jen jít rovně.

Rovnou za nosem.



Nostalgický koutek

Poprvé, když jsem přijela na Taiwan, jsem neměla ani tucha, že tam taková krásná výšková budova je. Své první narozeniny v Taipei jsem oslavila na jejím vrcholu s Evou z Třince (v Třinci jsme se nikdy předtím ani potom nepotkaly). Stojedničku jsme pak často obdivovaly z parku Daan na nespočetných večerních procházkách.

Než jsem se naplno oddala melancholii a začínala vzpomínat i na bývalé lásky (Ach ti taiwanští zpěváci...), tak jsme zamířili k Sun Yat-sen Memorial Hall. Nadchlo mě, že tak jako před lety, tak i teď po zavíračce se před hlavním vstupem omladina věnovala nácviku street dance a dalším volnočasovým aktivitám. Někdy mám pocit, že mi život utíká před očima. Potěšilo mě, že jsem Taipei našla tak, jak jsem ho před sedmi lety opustila.

Před muzei nebo veřejnými budovami se vesele trénuje. Konečně mají nějaký účel i po zavíračce.


Nostalgický konec

Naposledy jsem byla u Sun Yat-sena, když se předávaly ceny Golden Horse Festival. Tehdy mě spolužáci z Taipei National University of the Arts jen tak z ničeho nic pozvali na ceremoniál předávaní filmových cen. Což by bylo super, kdyby to neudělali těsně před tím, než na něj vyráželi. Jak bych to jen vyjádřila, můj outfit a lá co jsem našla a bylo to čisté, neodpovídal dresscodu společenské akce. I když jako cizince by mi to možná i prošlo, ale to bych musela mít přístup k věci jako Zibura v Číně ;)

Já jsem se ale rozhodla s tím poprat. Měla jsem půl hodiny, abych v Netu (místní obchod s oblečením) nakoupila společenské kalhoty, blůzu i frajerské náušnice. Cítila jsem se jako Popelka, jen tu část o střevíčkách jsem přeskočila a na slavnostní předávání jsem nakráčela v Prestigech, tradiční české značkové pracovní obuvi. Původně jsem se dokonce mohla přichomýtnout i na červený koberec, z toho ale nakonec sešlo. Prestige, které mi dobře sloužily v zimě i v tropických průtržích mračen, z toho vinit nebudu.

Přiznám se, že mě ten červený koberec mrzel. Tehdy jsem si přísahala, že jestli se ještě někdy podobného předávání zúčastním, tak ne jako divák, ale jako nominovaný. Přirozeně jsem od té doby na žádné takové akci nebyla. Z ceremoniálu jsem nakonec utekla. Prestige z noh jen tak nesklouznou, takže happyend s princem, který by mi přinesl tenisku se nekonal. (Poznámka přítele: „Doufám, že to nejsou pořád ty samé Prestige, co máš doma?!“)

Zamířila jsem do McDonaldu, kde jsem si dala tu nejslanější večeři, kterou si na Taiwanu mohl člověk užít jenom ve fastfoodu. Tam jsem narazila na svého učitele scenáristiky Yi Zhiyana (易智言nebo Yee Chih Yen).

Po návratu do České republiky v roce 2009, když jsem se rozhodla, že dokončím svoje studium na Taipei National University of the Arts, jsem ho požádala, aby mi dělal vedoucího závěrečné práce. Kdyby nesouhlasil, asi bych školu nedokončila a nemohla se pyšnit tajemným titulem MFA.

Na dobrý konec je dobré si počkat. Stejně jako na další příspěvek, ve kterém se setkám s mistrem zenové malby a kaligrafie.