sobota 26. srpna 2017

Grilled goddess v antických vlnách

Jak přežít dovolenou u moře (a zemětřesení)


Říkají mi holka ve stínu. Slunce si nepokrytě vybírá své oběti, ale na mě nedosáhne. Ukrývám se před ním za stromy, budovami, pouličními sloupy. Týden u moře s cestovkou se proto jevil jako výzva. Život v manželství je ale takových dobrodružství plný, tak jsem si sbalila klobouk a mohli jsme vyrazit na druhé líbánky na řeckém ostrově Kos.

V svém letním outfitu jsem se cítila opravdu dobře, tak říkám manželovi: „I feel like a Greek goddess“ a Matúš na mě „Co co, grilled goddess?“ Každý myslí na něco jiného.


Jak si zpestřit organizovaný zájezd?

Aby mě manžel nepřipravil o zážitky, odlétali jsme místo z Prahy, kde se dlouhodobě zdržujeme, z Brna, kde jsme letos byli jednou ale zanechalo na nás dojem.

Pro ještě zajímavější dobrodružství jsme z brněnského letiště měli vzlétnout v 5:00. Ráno v pět.
Mohla jsem se tak vrátit do mládí, když jsme se sestrou jezdily na koncerty HIM a nasedali ve 2:00 v noci do vlaku Český Těšín-Varšava. 

O půlnoci jsme v Praze nastoupili do vlaku a natáhli se přes sedačky, pak taxíkem na letiště a ve 3:00 ráno už jsme na brněnském letišti čekali na check-in. Ve 4:00 jsem si dala kafe, kolem 4:30 jsme došli k letadlu a mohli se v klidu oddat spánku v letadle.


Na Kosu nás na těch pár metrů k příletové hale, co jsme v Brně prošli pěšky, nahnali do autobusu. Hned vedle letiště se nacházel kostel. Příletová hala vypadala, že už má to nejlepší za sebou. Stěny zdobily vybledlé obrázky krás ostrova, tabule hlásila přílety z Tel-Avivu, Warszawy, Brusselu,… To, že je letiště staršího data by tolik nevadilo, ale nejšpinavější toalety, jaké jsem v životě na letišti viděla, už ano.

Naštěstí nás hned u východu čekala delegátka a kolem 8:00 místního času už jsme snídali v hotelu Tropical Sol.

Dovolenou si můžete okořenit i tím, že pojedete do seismické oblasti, v Evropě jinak známe pod svým krycím názvem Středomoří.

Proč lidé jezdí s cestovkami? (už to trochu chápu)

Pohodlí

Po příletu k vám přiskočí milá delegátka, která vás rovnou nasměruje k autobusu do hotelu, a pan řidič si od vás ochotně vezme zavazadla. Připadali jsme si jako VIP, když jsme nemuseli tahat zavazadla a objevovat taje místní hromadné dopravy (která pravděpodobně stejně neexistuje).

Cítíte se jako doma

Na hotelu si vytváříte s personálem vztah a nedej bože, když necháte na talíři polovinu rajčete, hned vás šéf, číšník a kuchař v jedné osobě upozorní, že takhle by to nešlo a tu zeleninu už vždycky dojíte.

Oblečení na jeden den vám vydrží týden

Pokud jste muž, stačí vám šortky ala plavky s jedním tričkem, které si v rámci zachování dresscodu nahodíte na večeři v restauraci. Jinak byste se obešli i bez toho. 

Pokud jste žena, je to trochu složitější hlavně proto, že se chcete blýsknout šaty, které jste si kupovala jen s tím cílem, abyste je vytáhla u moře. Nikam jinam než k romantickým procházkám v letovisku a posedávání v baru se bohužel nehodí.

Matúšův outfit den první. Matúšův outfit den druhý. Matúšuv outfit den třetí. Máte představu ;)


Hodit ručník…  přes balkon

Přestože je balkón vybaven sušákem nebo aspoň šňůrkou na pověšení oblečení, v rámci bodu „jako doma“ si přes něj přehodíte svůj ručník, abyste místní letovisko zkrášlili nápisy jako „Love Pink“ (naše sousedka), nebo Love Greek summer (my). Tyto ručníky s duchaplnými nápisy si všichni kupují u místních Vietnamců převlečených za Řeky.



Bez výletů není dovolená

Výlety máte pořád na dosah ruky, což nám zatajili rodiče, kteří nám jako dětem tvrdili, že ležet celý týden u moře by byla nuda, a proto jsme jezdili pouze na nekonečné poznávací zájezdy busem. 
V letovisku sídlilo několik prodejců a zařídit si výlet bylo otázkou několika minut, a tak jsme večeřeli při západu sluníčka v horské vesničce nebo jsme poznávali krásy okolních ostrovů.





V létě na jih?

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč lidé jezdí v létě do „teplých krajin“. Pravdou ale je, že spalující horko lépe překonáte skokem do vody a následným mojitem v ruce, než v ulicích rozpáleného města.

Jak přežít zemětřesení?

a) Nevyskytovat se blízko epicentra zemětřesení

Mně a Matúšovi se to podařilo. I když jsme se na místech, kde došlo k největším škodám, procházeli jen pár hodin předtím.

b) Když ztratíte pevnou půdu od nohama (doslova), tak se chytnete toho, koho máte rádi za ruku (klidně i svoji vlastní) a vyrazíte do temné noci pozorovat hvězdy. 

Sen o zemětřesení se změnil ve skutečnost, když s námi začala ve spánku cloumat postel jako loď v rozbouřených vlnách. Zemětřesení jsem v minulosti zažila na Taiwanu, když jsem bydlela na koleji a spali jsme na patrových postelích, pod nimi byl jen psací stůl.  Tehdy to s námi začalo kymácet úplně stejně. Probudila jsem se vystrašená, pohlédla na mé spolubydlící Taiwanky, které se jen otočily na druhý bok a spaly dál.

V řeckém letovisku ale většinu osazenstva tvořili Němci a Britové, kteří se zemětřesením moc zkušeností neměli. Široko daleko vypadla elektřina, slečna ze sousedního balkónu se nás zeptala, jestli jsme v pořádku, a pro jistotu jsme vyšli všichni ven. Říká se, že během zemětřesení je vhodné prchnout do bambusového háje (zdroj: sestra) nebo zůstat ve dveřích, kde by stěna měla být obzvlášť zpevněná. V praxi nestíháte vůbec nic. Trvá to několik vteřin a než se zorientujete, je po všem.
Po zkušenostech z Taiwanu jsem si ale říkala, že asi nešlo o nic až tak závažného a vrátili jsme se do pokoje. V 5:00 volali rodiče, kteří se o zemětřesení, a bohužel i obětech, dočetli ze zpráv v novinách.

Když jsme si ráno procházeli fotky, kde jsme se jen pár hodin před tím fotili, pili kávu a srovnávali je s fotkami ze zpravodajských webů po zemětřesení, hodně nás to zasáhlo. Posuďte sami:


Zdroj fotky.








Zdroj fotografie


Co jsem se naučila v Řecku?

1) Jsem mnohem MNOHEM šťastnější offline

Jak to jen vyjádřit? Když nesedím celý den před obrazovkou, ať už malou či velkou, tak si plněji a svobodněji užívám blaženost přítomnosti. V hotelu nám navíc moc dobře nefungovala wifi a na pláž jsem si vzala mobil jen když jsem chtěla udělat pár dokumentačních fotek. Bez internetu bych už s největší pravděpodobností nedokázala žít, ale určit si hranice při jeho používání bude pro mě další výzvou.

2) Naslouchat svému tělu – jíst, odpočívat, spát, když chci

V Praze můj den určuje moje zaměstnání. Kdy vstávat, kdy jíst, kdy odpočívat. Na jednu stranu jsem vděčná za jistý řád, na druhou stranu si stále víc přeji si ho určovat sama, i když si uvědomuji, že tomu může předcházet období chaosu.

3) Don’t fight the waves

V moři. Když do mě začaly narážet vlny, tak jsem se dost vyděsila a nevěděla jsem, co si mám s tím nekontrolovatelným živlem počít. Vlny přicházely jedna za druhou a pořádně mě fackovaly, než jsem konečně přestala s nimi bojovat, ale začala s nimi koexistovat. Nejdřív jsem spolu s nimi skákala, pak jsem s nimi plavala a nakonec se nechala nadnášet a jen jsem se rochnila v té nekonečné třpytivé lazurové modři. Plná úcty vůči té nekonečnosti živlu, kterou rozumem nikdy nepochopím, šťastná z toho, že se mohu aspoň na chvíli vzdát myšlenek a kontroly.


4) Vystačím si s málem

Jeden ručník, pár kusů oblečení, ale všechno, co nosím ráda, něco ke čtení něco ke psaní a jsem šťastná.

Teď jen zůstává otázka, jak to aspoň částečně aplikovat v běžném životě….


A abych moje psaní trochu odlehčila, řecká kočka nakonec :D

Vypadalo to na začátek hezkého přátelství...



Bohužel to skončilo v momentě, když se Matúš rozhodl si svou večeři dojíst sám.


úterý 8. srpna 2017

Proč (ne)cestovat ve skupině?

Je dobré mít přátelé. Když vaši přátelé mají strýce, který vlastní chatu v Alpách, jedná se o „friends with benefits“ v pravém slova smyslu.

Na druhou stranu výlet ve skupině obnáší nutnost přizpůsobovat se. Po pěti pracovních dnech nesvobody, jsem na omezení ve svém volném čase značně háklivá. Když ale to, že cestujete s více lidmi s sebou přináší ubytování v rakouské přírodě a výlety za dechberoucími výhledy, tak jsem schopná se přizpůsobit. Aspoň na chvilku 😉

Výhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili.
2) Naučíte se uvařit boloňské špagety pro neomezený počet osob.
3) Poznáte nejnovější trendy v deskových hrách.
4) Vždy je o čem mluvit, obzvlášť když někdo opustí společnou místnost.
5) Můžete si dělat hromadná selfie.

Nevýhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili
2) Rozhoduje ten, kdo má auto. Hrady, západy slunce a nádherné výhledy si vyfotíte jen když použijete malou lest typu: „pokud okamžitě nezastavíte, tak se tady počůrám/pozvracím.“ Kdyby se mi opravdu nechtělo na WCko/zvracet, tak bych si tu vyhlídku snad i užila.
3) Čekáte na ostatní. Když se řekne „vyrazíme v 9:00“ a vy už v 8:50 stojíte s baťůžkem nachystaní na dnešní dobrodružství, tak se zklidněte, vezměte si knížku a usedněte na lavičku a počkejte do 12:00, než se nachystá i zbytek skupiny.

Shrnuto podtrženo, výhody převládají a nepíšu to jen proto, že si to může přečíst hlavní organizátor výletu 😉

Rakousko vs. Česko

Jelikož převládá pocit, že je na západě všechno lepší, rozhodla jsem se taky udělat menší srovnání:

1) Kdežto v Česku už ve vesnicích nenajdete ani tu hospodu, v rakouské najdete nejen hospodu ale i místní jednotu, a hlavně a to především, obchod s kroji.
2) Když už ale v Česku najdete hospodu s jídlem, většinou vám nepoví, jak se nám stalo v Rakousku, že teplá jídla podávají jen od 12:00 do 15:00.
3) Prodavačky v Rakousku Vás obsluhují s nehranou ochotou a vstřícností. Dokonce to vypadalo, že je jejich práce baví. Po 12:00 v sobotu si už ale nenakoupíte.

My jsme si ale nakoupit stihli, na všechny výletníky jsme počkali (i oni na nás), nikdo se nepozvracel ani nepočůral, což ve složení pes, 6měsíční dítě, těhotná paní, zasnoubená slečna, čerstvě zamilovaná a nějací chlapi k tomu, rozhodně stojí za obdiv.

Hromadná selfie se ve skupině dělají snadněji


Velikonoce v Rakousku - čím víc zajíčků, tím víc adidas.


To samé platí i o vejcích ;)



Krásná stanice v Stadl and der Mur...

Opečovávané předzahrádky...

Rajčata červenější...

A řízek se špagetami. Rakousko, to je ráj!

Maskuju se aneb sladila jsem outfit s okolím

První zastávka na WC.

Druhá zastávka na WC.

Kaiserschmarrn aneb císařský trhanec. Původně jsem si ho chtěla dát sama, ale tato porce nasytila celou skupinu aneb další z (ne)výhod skupinového výletu.

Největší atrakce pro turisty.

Tenhle "dům" bychom si možná mohli dovolit... 


Kravičky - skoro větší atrakce než traktor, protože se na rozdíl od traktoru nechaly pohladit.


Přestávám jíst hovězí.

Výletníci na kolejích.

"Wsiąść do pociągu byle jakiego..."
A než se vdám, tak už nic nenapíšu.

pondělí 17. dubna 2017

Tři hodiny v Brně

„Cesta z Prahy do Brna zdá se být o hodně delší než z Brna do Prahy,“ říká jedna kamarádka.

Přesto jsme tu dálku překonali v pohodlném vlaku rakouských drah v restauračním voze s rakouskými cenami. Palačinka za 246 Kč, kterou jsme si nedali, nám pak pomohla užít si Brno, když jsme si v místní v Café Placzek dali jednu za 45 Kč. A to jsme ještě přeplatili, jinde v Brně je nabízeli za 29 Kč.

Místo, kde se schová všechno

Než jsme ale začali poznávat krásy starého města, stáli jsme před nelehkým úkolem: zanechat zavazadla v úschovně. Tento prostor v Brně je strategicky umístěn na nástupišti. Kdokoli, kdo tedy ucítil potřebu, mohl zaskočit do úschovny a zanechat tam své přebytečné zavazadla tělesné tekutiny. Dle zápachu je takové využití úschovny mezi brněnskými občany velmi populární. Nu což, zavazadla jsme tedy umístili do skřínek v takové výšce, aby pro člověka průměrného vzrůstu nebylo možné je omočit. Kdyby se to někomu povedlo, vyžadovalo by to stupínek či žebřík a spoustu zlomyslnosti.

Po tomto zážitku, kdy naše očekávání klesla tak nízko, že už je bylo možné jen překonat, jsme vyrazili do ulic.

Turisté Lidé v ulicích

„Och, jak roztomilé, v pátek v 15:00 jsou ulice a kavárny plné života. Asi končí před víkendem v práci dříve,“ chtělo se mi zvolat, než mi došlo, že není pátek ale středa a ti lidé v ulicích rozhodně nebyli turisté. V Brně si umí užívat života.

K čemuž přispívají i pěší zóny. Člověk zjistí, jak mu překáží ten ruch přeplněných pražských ulic se všudypřítomným provozem a turisty v momentě, kdy se toulá uličkami lákajícími ke spočinutí. „Nemusela jsi jim říkat, že už mám v sobě celou flašku,“ zaznělo mezi dvěma kamarádkami na vedlejší lavičce v Biskupském dvoře, než vyrazily k další… lavičce.

Zatímco můj moderního umění milovný přítel zamířil do Moravské galerie, já jsem se jala poznávat kavárny, které chci navštívit příště. Určitě nevynechám kavárnu Momenta a konečně snad i zažiju i něco kulturního a uvidím expozici o Velké Moravě v Moravském zemském muzeu.


Brno, těš se! 

PS: Určitě čtenáři nedočkavě čekají, jak to dopadlo s úschovnou při vyzvednutí zavazadel. Po vnitřních mukách a rozervanosti jsme se nakonec rozhodli si zavazadla vyzvednout. Jelikož nás ještě čekala 5hodinová noční cesta autem do Rakouska, využili jsme neformální prostředí úschovny k převlečení do pohodlnějších kalhot  tepláků. Co ale náhoda nechtěla, jediní dva asijští turisté v celém Brně, vešli do naší úschovny a bez špetky empatie, nedbajíce na naši přítomnost a nervózní přešlapávání, si tam začali přehazovat věci. My jsme se ale nevzdali a díky naší odvaze a odhodlání jsme do Rakouska dojeli v teplácích.

… and a brickwall. Módní blogerka nejsem, jak jste si již určitě všimli, ale neodolala jsem, když jsem v jednom z hlavním měst hipsterismu (Berlín, Budapešť, Brno).



Palačina za 246 Kč (rakouské dráhy). Palačina za 45 Kč (Brno, Café Placzek).


Biskupský dvůr.


Květy v ulicích.


Citáty na zdech.


Taiwanská restaurace? Aneb odpověď na otázku: Co máte v Brně, co my v Praze ne?


Café Momenta. Čekám na ten správný moment, kdy se do ní vypravím.

Kanály jsou v Brně obzvlášť živé.

Stejně jako úschovny.

čtvrtek 23. března 2017

Jednodenní výlet do Norimberka

aneb

When you want a výlet do zahraničí
but you're planning a wedding
and musíte šetřit a v Drážďanech jste už byli třikrát.

Jedete na 6 hodin do Norimberka!

Plán cesty:

5:00 cíl dne: probudit se
7:10 odjezd, Praha, hlavní nádraží - autobus Deutche Bahn
10:45 příjezd do Norimberka:

1) Procházka městem a podél řeky
2) Oběd
3) Výstava Karel IV.
4) Dunkin' Donuts - nejdůležitější bod programu!!

16:30 nalézt odchozí zastávku Deutsche Bahn
16: 45 šťastný odjezd
20:10 Matička Praha

V Německu je samozřejmě všechno lepší
Slunce svítilo jasněji, ptactvo bylo barevnější a po řece se prohánělo živěji, ale organizovaně.

Kromě Slováků jsme nepotkali žádné Slovany a všichni se k nám chovali neuvěřitelně mile. Určitě to nemá žádnou souvislost:D

Začalo to už na autobusovém nádraží. Jedna paní hned přiskočila a navedla nás, když viděla jak tam zmateně pobíháme a snažíme se najít zástavku k odjezdu.

Pokračovalo to v restauraci neuvěřitelně milou servírkou, která i po pravděpodobně malém dýšku (nevěděly jsme, jak to v Německu funguje), nám bez stínu sarkasmu popřála, ať si užijeme toto nádherné sluncem zalité odpoledne.

V muzeu se nám zase pán snažil vnutit nějakou slevu, ať už studentskou (vielen Dank!) nebo k lístku na MHD. Měly jsme ale smůlu, po Norimberku jsme chodily pěšky a i když se považujeme za studentky života, průkazku na to nemáme.

Sestra ještě k tomu v McDonaldovi dostala i jeden milkshake zdarma kvůli chybě v objednávce. Se slovy „Mistake is mistake“ nám prodavač nápoje s klidem podal. Škoda jen, že v té době již v mé krvi koloval cukr z Dunkin' Donuts.

Karel IV. a umění sebeprezentace

Na výstavě Karel IV. jsme se mohli věnovat důkladné četbě popisků, protože fotit bylo zakázané. Navíc nás bavila i jejich struktura: Na začátku vždy byly shrnuty dějinné souvislosti a jakou roli v nich hrál Karel. V posledním odstavci následoval zvrat nebo nečekaná informace.

Např. je známo, že Karel byl vášnivým sběratelem relikvií. V té době se jednalo o zálibu srovnatelnou se sbíráním fotek cappuccin na Instagramu. Nicméně, Karel se při jejich získávání nezastavil před ničím a kvůli obavě o svaté ostatky mu býval odepřen vstup do některých měst a kostelů. Nakonec si ale Karel vetšinou prosadil svou.

A co se můžeme od Karla naučit?
Jak se prezentovat!

Karel sice neměl Facebook, a tak svůj timeline musel sepsat ručně jako životopis Vita Caroli. A pokud je mi známo, rozhodně se tam prezentoval v co nejlepším světle.
Absenci technologie fotek na Instagramu vyřešil Karel ještě víc důmyslně, nahradil fotky reálnými stavbami. Hipsteři světa jsou mu vděční, bez Karla by si při návštěvě Prahy fotili jen ta cappuccina.

A náš nečekaný zvrat nakonec? 

Rozhodně jsme nečekaly, že do Prahy pojedeme v autobuse samy. Tedy, byl tam s námi i řidič. Trochu nás jen znervóznilo, když si zašprýmoval, že aby neusnul, musíme s ním během cesty vést konverzaci. Nervózně jsme se zasmály a až do příjezdu do Prahy jsme nevydaly ani hlásku.

A taky s námi jel jeden Asiat. Nevím proč, ale vždycky mě uklidní, když zahlédnu asijského turistu na nějakém Bohem pozapomenutém místě jako je třeba autobus Deutche Bahn. Člověk má pocit, že není na tom světě tak sám.

A teď už bych vážně měla dopsat blog o Taiwanu.



Cestování mění perspektivu.

Latte Art.


Poloprázdný autobus a tričko Han Solo: toť výlet podle mého gusta.

Němci se na nás připravili a nachystali nám šipky s Karlem, abychom trefili. Danke!














V Dunkin' Donuts už taky měli pro nás prostřeno.

Sluneční hodiny hlásí slunečno.



Bílá paní na mostě.






Po úspěchu příspěvku Přes Amsterdam do Brugg a Ghentu aneb 3 dny bez hřebenu jsem se rozhodla vlasový styling zopakovat.

Bar Celona.





V muzeu s Karlem a Hanem.

V autobuse do Prahy. Je libo místo vepředu, vzadu, vedle řidiče, namísto řidiče?