čtvrtek 27. října 2016

Missing out in Shanghai (týden v Šanghaji: část druhá)

Školení skončilo v pátek v 15:00 slavnostním nic. Předaly se diplomy a většina účastníků se rozprchla bůhvíkam. Zoufale jsem se snažila najít někoho, kdo by jel do města. Protože se ale kamarád z Maďarska přede mnou schoval, přichomýtla jsem se s bodrým „Jedete někam? Jedu s váma! ke skupině asijských kolegů. Bylo mi více méně jedno kam pojedeme, jen jsem chtěla překonat jízdu taxíkem k metru s někým známým.

Znovu jsme dorazili do Tianzifangu, tentokrát ale za denního světla, takže mělo otevřeno vícero obchůdků. Jelikož ale neholduji společným nákupům, a i konverzace drhla, začala jsem přemýšlet, kdy bude nejvhodnější se od skupiny oddělit. Když jsem se zdržela v jednom krámku, tak to za mě vyřešil osud sám, protože se mi ostatní ztratili z dohledu. Chvilku jsem se je snažila najít, aby si o mě nedělali starost, ale jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, v Tianzifangu je to jako v labyrintu, takže moje snahy vyšly naprázdno.

Smartphone (ano, pořád ještě) nemám, takže WeChat, čínskou obdobu Facebooku, nepoužívám a číslo jsem na nikoho neměla. Chvilku jsem se zamýšlela, co dál. Prošla jsem si ještě pár obchůdku, koupila si šálek na čaj a umělecké pohledy. Pak jsem si řekla, že jsem už opravdu dlouho neměla kafe a zákusek. Naštěstí jsem si den předem „úplnou náhodou“ našla adresu jedné kavárny, kterou jsem si „jen tak pro jistotu“ hodila do tašky.

O co jsem (ne)přišla

Dokonce se mi ji podařilo najít, i když jsem použila zastaralé metody jako jsou papírová mapa a značení ulic. Měla jsem tak šanci zažít Šanghaj plnou cizinců, kaváren, posezení se západním jídlem a vínem. Necítila jsem se tam ale dobře. Bylo to všechno tak západní až neautentické, až mi náš campus na druhém konci Šanghaje připadal jako ta pravá Čína. Také jsem pořád přemítala, jestli bych neměla být někde jinde s někým jiným. Měla jsem pocit, že mě všechno míjí, a určitě se koná nějaká super akce, o které nevím, protože se domlouvá přes WeChat.

I když razím teorii, že káva a zákusek vyřeší vše, tentokrát se mi to nepotvrdilo. Možná, že kdybych měla smartphone a zjistila bych, že se stejně nic neděje, byla bych na tom lépe. Chtěla jsem aspoň napsat něco hezkého na pohlednice, ale vůbec jsem se nedokázala na nic soustředit. Zkusila jsem se ještě projít k večernímu Bundu, ale kromě toalety v luxusním obchodím domě jsem nic extra nezažila. Vrátila jsem se na kolej a tam jsem našla většinu spolužáku přilepených ke svým smartphonům, protože wifi fungovala jakž tak jen v přízemí. Aspoň se mi potvrdilo, že jsem opravdu o nějakou extra party nepřišla.

Někdy prostě vyjde všechno, někdy vůbec nic a někdy je nejlepší nechat vše být.

V den odletu si nakonec všechno sedlo a já jsem vyrazila s kolegy z Belgie, Kazachstánu a Nového Zélandu na prohlídku chrámu Jingan a zahrad Yu. Jak to okomentoval kolega z Belgie, přesně takhle jsme si představovali, že se během pobytu v Šanghaji budeme cítit: povzneseni a obohaceni o zážitky z krásného města. Mně se to naštěstí splnilo dvakrát: ve středu s kolegou z Maďarska a právě v onu sobotu.

V buddhistickém chrámu jsme zakusili něco málo z orientálního náboženství: pokoru a smíření s osudem spojenou se sílou peněz. Oblíbenou zábavou totiž bylo házení mincí do výklenku konstrukce ve tvaru pagody uprostřed nádvoří. Pokud někdo zná odborné pojmenování této části chrámu, prosím, aby si to nenechal pro sebe, ráda se poučím.

Mým mužným kolegům se hod mincí povedl takřka na první pokus, kdežto já jsem tam házela jako o život a pořád nic. Dokonce jsem od nich dostala užitečné technické tipy, ale pořád se nedařilo. Poslala jsem je tak na prohlídku areálu, abych mohla zůstat v klidu sama se svojí hanbou a pokusila se splnit si přání. A najednou se slitovali bohové všech ateistických zemí a já jsem svoji minci vhodila dovnitř. Z ničeho nic se objevili i kolegové v této chvíli už kamarádi a já svůj triumf zpečetila vítězným „hi five“.

Tuto poměrně nudnou fotku jsem se rozhodla vylepšit zobrazením, jak házím mince do výklenku.


Ještě se usmívám. Vzápětí ale zjistím, že házení mincí si do CVčka nepřidám.
Úspěšný hod mincí mi udělal obrovskou radost srovnatelnou jen s doručením zpožděného zavazadla. Přání, které si zatím nechám pro sebe, se mi tak určitě splní, a pomůže tomu i to, že teď píšu tento blog.:)



Chrám byl v rekonstrukci, ale slevu na vstupném jsme nedostali. Skandál, já chci slevu, já chci, slevu (asi bych už neměla pracovat s Asiaty :P)
Po chrámu jsme vyrazili do Starého města, kde se nacházejí zahrady Yu. Jelikož jsem už v té oblasti byla s maďarským kolegou, tak jsem mohla před naší skeptickou skupinkou „zafrajeřit“ jako průvodce. Pravda, v sobotu v poledne tam bylo o poznání víc lidí než za deštivého středečního večera, ale nakonec jsme se davy prodrali a našli vchod do zahrad.

Za vstupné 40 yuanů se nám dostalo oázy klidu a míru s jezírky, pavilonky a pro mě úplně úžasnou výstavou kaligrafií a maleb studentů z místní univerzity. Cenu za překrásný obrázek dvou rybek se mi podařilo snížit o studentskou slevu 50 yuanů v momentě, kdy jsem začala mluvit čínsky.

Rybičky jsem darovala sestře pro inspiraci. Jako vždycky se jí ale víc líbil náhodný obal na tuš vlevo.





Dokud nebudu mít takovou pracovnu s výhledem na jezírka, nikdy ze mě pravý kaligraf nebude.

Odpoledne jsem ještě chtěla zavítat do Šanghajského muzea, ale protože se před ním vinula dlouhatánská řada (proklínám vstup zdarma), tak jsem nakonec svoji snahu vzdala. Vrátili jsme se do campusu a v poloprázdné jídelně jsme si v našem skromném kruhu dali poslední společnou večeři.

Tehdy mi došlo, že na celém školení mi nejvíc vadilo, že jsme neměli společné slavnostní posezení na zakončení, ale všichni se vytráceli postupně. Pokud já budu v budoucnu organizovat nějaké školení či kurz, tak nesmím zapomenout na příjemný závěr, jak říkám „finish is everything“.

Chtěla jsem dát organizátorům ještě poslední šanci, aby si u mě napravili reputaci, tak jsem poprosila slečny na recepci, jestli by mi neposlaly pohledy. Zoufalost jejich pohledů se téměř rovnala tomu, jako bych po nich požadovala, aby podepsali petici za nezávislost Taiwanu. Vysvobodil je ale koordinátor, který přišel ověřit, že opravdu odjedu. I na něj jsem se obrátila se svoji nevinnou prosbou a zkazila mu tak radost z toho, že už mě bude mít z krku. Když jsem viděla, jak mu tím lámu srdce, slitovala jsem se a dala mu svobodu slovy: „Možná bude pošta na letišti.“ Načež se on rozzářil a souhlasně zvolal „Ano, ano, určitě tam bude“ a v dobré náladě jsme se rozloučili.

Teď následuje část, kterou většina blogů opomíjí, a to je letiště. Už jsem možná zmiňovala, že letiště má pro mě zvláštní atmosféru. Je to místo, kde se spojují duch dálek a nepřeberné možnosti. Zároveň tam panuje bezčasí, které vytváří meziprostor mezi cestou a „normálním životem“. A taky tam prodávají hezké barevné zahraniční časopisy ;)

Poštu jsem v odletové hale našla. I přesto, že mě pracovníci letiště původně chtěli poslat na policii (pozor na zaměnitelné „post“ and „police“). Bohužel legendární čínská pracovitost už není, co bývala. Mít v sobotu po 19:00 zavřeno považuji za skandální a do nebe volající.

Vedle pošty byla ale taková trafika/knihkupectví. Čínsky jsem se na paní prodavačku obrátila s dotazem na známky, ale ty se evidentně prodávají jen na poště. Nevzdávala jsem to a poprosila je, jestli by mi pohledy neposlali, samozřejmě za dostatečně vysoký obnos peněz. Chtěla jsem jim tam nechat aspoň 50 až 100 yuanů, což by sice bylo určitě více než dost, ale nátlak nadšení mého přítele a rodiny mi za to stály.

Hlavní prodavačka ale můj pokus o úplatek rezolutně odmítla. Naúčtovala si 5 juanů za pohled a bylo to. Ochotně, bez řečí a komplikací. Byla jsem jim opravdu hodně vděčná a musím říct, že mi vylepšili celkový dojem z Číny. Update: 3/3 pohledů z Šanghaje došly! Poštu trafiku vedle pošty, tak doporučuje 100 % koordinátorů školení.

Co teď s těmi yuany?

Po všech kontrolách jsem se vydala vstříc nakupování. Ještě mi zůstaly nějaké penízky a to byla výzva! Tak skvělý výběr obchodů jsem opravdu nečekala: byl tam krámek s kaligrafickými potřebami, hedvábnými roztomilostmi a prodejna se suvenýry z Šanghajského muzea.

V podstatě jsem pořád kroužila mezi těmito třemi obchůdky, prohlížela jsem si jejich zboží, váhala jsem, odcházela, ale slevy mi nenabízeli. Zato prodavači, netušíce, že rozumím čínsky, si moje počínaní vesele komentovali. V jednom z obchůdků se už skoro začali sázet, jestli si koupím štětec, který jsem si prohlížela 50krát nebo peněženku, kterou jsem držela 30krát.

Když jsem nahlédla do obsahu svého „měšce“, tak se vykázali skvělými pozorovacími schopnostmi, když to shrnuli jednou větou: Cizinci vždy utratí jen to, co jim zbylo. Jejich komentář jsem si vzala k srdci, takže jsem našla tuš v hodnotě toho, co jsem našla v peněžence a utíkala zpátky ke gatu, kde právě začínal boarding.

Tohle letadélko mně šťastně dovezlo do Paříže...

...spolu s mými těžce vysmlouvanými poklady.

Rybičky jsou v Šanghaji hit.
PS: Zpoždění zavazadel se může i oplatit, když investujete do cestovního pojištění. Podmínkou ale je, že dostane od aerolinek potvrzení o zpoždění a přesný čas doručení, což mi v Šanghaji samozřejmě nedali.

Sice si vzali ode mě všechny papíry, ale nenechali mi ani referenční číslo zavazadla, jen telefon, na který je možné se dovolat, pouze když konstantně půl hodiny vyzváníte pořád znovu a znovu. Bez referenčního čísla navíc nemáte vůbec ponětí, co se s vaším zavazadlem děje a nikdo vám ho na zákaznické lince nedohledá.

Moje rada zní, nevzdávat to, být neodbytný, a pak dostanete, na co máte nárok. Sice nezbohatnete, ale vylepší to rozpočet ;)




neděle 9. října 2016

Skoro v Šanghaji (týden v Šanghaji: část první)

Po více než 10letém nevyrovnaném vztahu s jazykem čínským, jsem i já spočinula svou nožkou na půdě pevninské Číny. Mou vyvolenou se stala Šanghaj, kterou jsem mohla poznávat v krátkých chvílích volna mezi pečlivě připraveným programem školení.

Pohled z Shanghai World Financial Center aneb jeden z mála světlých bodů oficiálního programu školení.


Nejvyšší šanghajský mrakodrap mezi budovami ve Starém městě.
Recept na nezvykle prázdné ulice: přijďte večer, když začíná pršet.

Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych už mohla v Šanghaji dělat průvodce, ale jako účastnice zájezdu školení jsem si mohla zažít, jaké to je bydlet hodinu od centra a 15 minut jízdy od nejbližšího metra navíc bez internetu, zato s chutí uniknout spárům koordinátora a jeho časového rozvrhu.

Jestli jsem si na začátku lámala hlavu nad tím, o čem se s ostatními budu bavit, tak to se změnilo v okamžiku, kdy moje zavazadlo nedorazilo do Šanghaje se mnou. A to jsem se před odletem balila tři hodiny a dělala si starosti, jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem si poprvé v životě nechala kufr zamotat do té ošklivého zelené fólie.

Abych umocnila rozměr své „tragédie“, usadil mě koordinátor hned po příjezdu  – zpocenou a nevábně vonící – do menzy ke stolu k ostatním účastníkům. První poučení z Číny: nemusíš mít nic na sebe, ale najíst dostaneš. Kromě mého zavazadla se u stolu naplno rozvířila debata o tom, kolik kdo platil za taxíka z letiště. Ceny se pohybovaly od 71 do 400 CNY. Já jsem zůstala ve středu se svými 200 CNY. Na zpáteční cestu už nám organizátoři raději zajistili odvoz zdarma.

Školení začalo informací, že „toto není dovolená“, a radou, že když jsme poprvé v Šanghaji, tak bychom neměli raději opouštět zdi campusu.

Nakonec se mi ale podařilo něco z města vidět. A to hlavně díky kolegovi z Maďarska, který na rozdíl ode mě měl PLÁN, mapu a průvodce Lonely Planet. Jedno odpoledne, kdy jsme neměli jednu z proslulých povinných večerních studentských debat, a nedej bože jsme měli i čas podívat se do města, jsem se nenápadně vetřela ke kolegovi slovy: „Prosím, prosím, můžu jít s tebou, já nevím, jak se mám dostat z campusu, je to daleko, všude samí Číňané, minule když jsem šla ven sama, tak na mě skoro spadly dveře a přejel mě skútr, prý si máme vzít taxíka a já se bojím sama, prosím, prosím.“

Rozhodnutí nemlčet a nesedět v koutě mi vyneslo procházku starým městem, kde jsem si zakoupila štětce (takže můj plán pro Šanghaj byl splněn), udělali jsme si fotky s budovami v čínském tradičním stylu (takže jsem měla důkaz, že jsem opravdu v Šanghaji byla) a to mi ke štěstí stačilo.

My jsme ale pokračovali dál směrem k roztomilým uličkám s obchůdky a restauracemi v části Tianzifang. Už se stmívalo a uličky tvořily trochu labyrint, takže doporučuji si na začátku vyfotit mapu nebo mít s sebou šikovného maďarského průvodce.

Toto není photoshop.


Tianzifang

































































































V Tianzifangu se konečně při smlouvání zúročila moje přirozená nerozhodnost. Já většinou opravdu nevím, jestli chci něco koupit, probírám se zbožím, odcházím, mluvím čínsky. Kolega se navíc se mnou podělil informací, že polovina částky je víceméně adekvátní. Zaplatila jsem sice cca 60 % původní ceny, ale jak zhodnotil jeden prodavač: You happy, me happy. Koupila jsem si vějíř a zdobený pečetní kámen. I když prodavač mi nabízel, že by vyryl do kamene znaky za pět minut, já jsem hrdě prohlásila, že to umím a udělám si to sama. Což rozhodně nebude za 5 minut a možná ani letos :(

Po třech dnech stravy v čínském stylu od rána do večera, jsme si s kolegou večer rebelsky dopřáli hranolky z McDonalda. A i když zmoženi, vydali jsme se ještě podívat na večerní Bund, nábřežní promenádu (podle polské wikipedie se to čte „band“, protože se jedná o anglo-indický termín), ze které je možné obdivovat nejznámější pohled na Šanghaj. Pražský hrad nemá konkurenci, ale když chcete vidět mrakodrap, který vypadá jako startující raketa, jedete do Šanghaje.


Budoucnost.
Minulost.
Všichni jsou blázní jenom já jsem...

Zkoušeli jsme si dělat selfie i fotit se tradičně, ale škleby, které snese přítel nebo sestra, se před cizím člověkem nedělají snadno. Nakonec jsem se ale osmělila a po politicky korektních úsměvech jsem se odvážila i o svoji „leteckou pózu“. Já jsem za to kolegovi trpělivě dělala jednu fotku za druhou, než dosáhl požadované ostrosti obličeje. Mě takové věci netrápí. Dostávám se totiž do stavu a věku, kdy rozmazaný obličej fotce spíše pomůže, než ublíží.

Do campusu jsme se vrátili před večerkou ve 23:00, takže jsme byli my happy a koordinátor taky happy. Druhé poučení z Číny: rebelem být můžete, ale v pevně vytyčených mezích.