pátek 12. srpna 2016

Za Casanovou raději bez přítele

Mí nejbližší se mnou sdílejí mnoho zájmů a koníčků, kromě jednoho: antiky. Proto mi bylo jasné, že na výstavu Okouzleni antikou na zámku Duchcov budu muset vyrazit sama.

Přiznávám bez uzardění, že mě nebaví řešit logistické záležitosti, jak se dostat z místa A do místa B. A k čemu má člověk přítele se smartphonem, že? Když cestujeme spolu, vzdávám se sice možnosti určit trasu, ale můžu v klidu vnímat cestu, a vybírat vhodné místo na posezení s kávou a zákuskem.



Bez přítele a bez smartphonu

Tentokrát jsem však jela sama. Musela jsem si všechno předem zjistit, naplánovat, hlídat čas, odjezdy, příjezdy, podle mapy dojít do centra Duchcova. Na druhou stranu jsem mohla ovlivnit, kam půjdu, v kolik, nemusela jsem se zabývat názory spolucestovatelů, jenom myšlenkami ve své mysli. Taky jsem mohla sedět v kavárně tak dlouho, jak jsem chtěla a sníst zákusků, kolik se do mě vleze.




Kupodivu šlo vše relativně dobře. Našla jsem správný autobus do Teplic. Hurá. V Teplicích jsem nasedla do správného vlaku. Hurá. Hurá. Dokonce jsem i došla pěšky z nádraží k zámku. A to už by si zasloužilo oslavné salvy na moji počest. I když se často chvástám se svojí nezávislostí a prohlašuji, že jsem nejraději sama se sebou, tak pravda je, že čas o samotě nejraději trávím na místech, které už do jisté míry znám. Potřebuji pevný bod, abych mohla zatáčet stále širší kruhy ve svém poznávacím rádiu.


Antika za půl hodiny

I když je název výstavy Okouzleni antikou, tak na zámku Duchcov předpokládají, že budete okouzleni cca 30 minut a šmitec. Při prohlížení vás totiž musí hlídat průvodce. Bohužel pro zámecký personál, výstava byla připravena tak zajímavě a profesionálně, že jsem si chtěla vše prohlédnout a pořádně přečíst každý popisek. Strávila jsem tam asi hodinu a vystřídali se u mě 3 hlídači průvodci. Jelikož jsou sochy zapůjčeny od Karlovy univerzity, je zakázáno dělat fotky, tak aspoň připojuji odkaz na album z vernisáže.

Moderní doba milovníkům minulosti nepřeje.
Kromě antiky v Duchcově nabízejí ještě tři další okruhy. Abych nelitovala a zároveň to nepřeháněla, dala jsem si ještě Casanovu. Antické sochy však ke mně promlouvaly víc než prostory milovníka-knihovníka. Chápu však, že se jedná o moje čistě osobní preference.

Před odjezdem jsem si prošla zámecký park a zamířila zpátky na vlak. Když cestujete sami, tak svět vnímáte jinak. Na druhou stranu i ten svět vnímá jinak vás. Asi jsem nevypadala jako místní, protože na nádraží jsem se setkala s pohledy s otevřenou pusou. A to jsem si vzala na sebe normální pruhované tričko místo mého oblíbeného s nápisem „You are the problem“. Kolikrát se cítím bezpečněji v anonymitě velkoměsta, než na vesnici/malém městě, kde všichni hned vědí, že tam nepatřím.


Na druhou stranu i já jsem si zaujatě prohlížela všechny ostatní. Ve vlaku jsem narazila na staršího pána, který se k průvodčímu choval velmi uctivě. Přes silné brýle si četl.  Přes to, že se musel podpírat holí, tak cestoval. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až zestárneme, když v tom jsme přijeli na zastávku a ten pán mi popřál hezký den, i když jsme se předtím ani nepozdravili. Také jsem mu popřála a vzpomněla si na větu, tuším z Terryho Pratchetta: Dávejte si pozor, když si někoho pečlivě prohlížíte, ten někdo si ve stejnou chvíli může pečlivě prohlížet vás. 


“He’d forgotten the ancient wisdom: take care, when you are closely observing, that you are not closely observed.”

― Terry Pratchett, Making Money


Z Ústí nad Labem jsem už schválně jela EuroCity, abych si vychutnala velmi pozdní oběd v restauračním vagóně. Když jsem konečně dostala svoje řízky, tak mi průvodčí ještě popřál dobrou chuť. Takové drobné radosti se mi když cestuji s někým, moc nestávají. 

Nebo, a to je pravděpodobnější, nemám při společných cestách všechny smysly v pozoru, a tolik své okolí nevnímám.

Tato zasněná socha vás přivítá na nádraží v Duchcově.


Duchcov je město soch, tyto původně stály v zámecké zahradě, než byly přemístěny kvůli plánované těžbě uhlí.