úterý 31. května 2016

Jak jsem se přihlásila na víkendovou dílnu kaligrafie a rytí pečetí u japonského mistra

Kurz u mistra Tosen Usudy stál 3000 Kč. Zhruba tolik, co normálně dám za půlroční kurz kaligrafie u českého učitele. Takže zásadní otázka je nasnadě: stálo to za to?

Ano.

Komu stačí tato odpověď, může bez výčitek přestat číst a jít se věnovat jiné bohulibé činnosti. Kdo má zájem o zdůvodnění mé odpovědi, nechť čte dál a zpět se neohlíží. Prý když je něco dost drahé, tak ať už je to jakékoliv, člověk si vsugeruje, že to stojí za to.

 
Autor: Tosen Usuda, nádherná kaligrafie ztvárňující znaky pro mrak a dlouhý život.


Pro mě to ale byl jeden z nejlepších víkendů, které jsem kdy strávila na nějakém workshopu (a že různých workshopů bylo požehnaně, takže je s čím srovnávat). Na rovinu ale řeknu, co na kurzu chybělo. Kdo by čekal, že se mistr bude věnovat pečlivě každému tahu a trpělivě vysvětlovat každý záchvěv štětce, tak odešel s nepořízenou. 

Měli jsme se učit styl reišo, původní úřednický styl. I když pak mistr na žádost jednoho studentů ukazoval základní prvky, jeho styl byl natolik specifický, že nemělo cenu se ho snažit perfektně napodobovat. Nakonec i mistr sám ocenil naši invenci při ztvárnění znaků. Takže jsme si spíše vychutnávali volnost spojenou s rozčepýřeným štětcem, nekonečnými zásobami tuše a rýžového papíru.

Cákám, cákáš, cákáme

Šlo o to, jít do toho s vervou, energií, bez bázně a hany. Štětec vypadal jako moje vlasy po ránu, tuš cákala všemi směry, stohy rýžového papíru mizely v okamžiku. No řekněte, na jakém kurzu kaligrafie vám nabídnou takové prostředí?

Na běžném kurzu si spíš přečtete čerstvé zprávy z roku 2005, když budete trénovat tahy a kompozici na starých novinách. Na konci hodiny si pak ve stresu z vlastní nedokonalosti a vyčerpaní jednotlivými pokusy, dovolíte na ostro na rýžovém papíře napsat jeden jediný znak, který se pod tou tíhou zodpovědnosti zcela přirozeně nepodaří.

Ale na workshopu z mistrem to byla prostě zábava! Kaligrafii mám ráda a líbí se mi, když se však dílo nedaří (většinu času), tak při ní docela trpím. Na víkendové akci to ale bylo jiné. Jako pravidel milovná osoba jsem se té svobodě ze začátku vzpírala, nakonec jsem však podlehla a uvolnila se v nespoutaném cákání.

Pozor: celková svoboda byla jenom zdání, protože v jedné chvíli mistr prohlásí, že na pořadí tahů v tomto stylu nezáleží, aby mě vzápětí upozornil, že tento tah mám špatně. Nic není chyba, ale když ji uděláte, tak vás na to upozorní :D

Kámen úrazu

Druhý den, když už byla prověřena naše (ne)bezpečnost vůči sobě i okolí, tak nám byly do rukou svěřeny ostré nástroje. Dostali jsme dlátka, kameny a prostor na hraní. Pan učitel nám ukázal pár vychytávek: např. jak otisknout pečeti větší než je nádobka s červenou pečetní pastou. Trik spočívá v tom, že z pečetní pasty vytvarujete kopeček jako z filmu Setkání třetího druhu.

Také jsme se dozvěděli, jak pomocí zrcátka zkontrolovat, jestli je plocha, na kterou se chystáme vyrývat, rovná. Pečeť jsme položili na zrcátko a zkoušeli, jestli se kymácí nebo ne. Jak ale zkontrolovat, jestli je naše zrcátko v plastovém pouzdru Hello Kitty, made in China, koupené na vietnamské tržišti, rovné a bez kazu, jsme se bohužel nedozvěděli.

A pak jsme ryli a ryli. Ti, kteří vyrývali jen znak, to měli za chvilku, já jsem si ale vybrala opačný postup, a tak jsem se zabavila skoro celé odpoledne. Nebylo kam spěchat a alespoň byl čas na obdivování schopností ostatních účastníků. Jak už to bývá, když se někdo v Česku zajímá o kaligrafii nebo tušovou malbu, tak nakonec zjistí, že všechno je to jedna mafie, se kterou si můžete vyměnit spoustu zkušeností, informací a vychytávek.
Návrhy na pečeti pro znak noc (vlevo) a hvězda (vpravo).


A co na to mistr?

Třetí den jsme už měli „jen“ vytvořit naši nejlepší kaligrafii na výstavní tvrdý papír se zlatým podkladem. Bylo nám nabídnuto, že jestli se nebudeme na takové dílo cítit, mistr nám kaligrafii vytvoří sám. Načež sestra Mari, prokazatelně narozena v rámci hranic ČR jasně pronesla, že zpackat vlastní kaligrafii si dokáže i sama doma, takže samozřejmě chce dílo od mistra, a nakonec se toho chytli všichni. Organizátoři ale byli zklamáni, přece jenom účelem workshopu bylo, abychom něco sami vytvořili, ne abychom si levně pořídili mistrovo dílo.

Když jsem to říkala mému příteli ze Slovenska, přišel s geniálním nápadem: co kdybychom nakreslili jednu kaligrafii sami a jednu nám udělal mistr. Teď jenom zbývalo to „nenápadně“ naznačit na hodině a zajistit dostatečný počet těch hezkých zpevněných papírů. Povedlo se! Moje huba líná nebyla a každému obrázek mistra vyloudila :D Tímto bych také chtěla poděkovat bratranci, který mě naučil, že když něco opravdu chceš, tak máš na tom trvat tak dlouho, než to druhá strana vzdá a dá ti to. Možná tě pak nebudou mít všichni rádi, ale aspoň budeš mít, co potřebuješ. 
Hltali jsme každé mistrovo slovo, v tom nám pomáhala skvělá překladatelka Mari.


Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo nebo loď

A pak přišel na řadu vrchol večera, tedy dopoledne: mistr nám vytvořil kaligrafii na přání. No, a jelikož právě probíhaly oslavy konce války a nad naší učebnou právě proletěly gripeny, tak to bylo jasné. Já jsem si nechala napsat letadlo a sestra pak dovršila dopravní sérii se znakem pro loď. Při závěrečném hodnocení nám mistr řekl, že vede různé workshopy už řadu let, ale nikdo ho nikdy nepožádal o znaky pro letadlo nebo loď. Dokonce i zažertoval, že teď někdo přijde s tím, že chce znaky pro kolo. Možná příště! Mistr také vyzdvihl přednosti každé kaligrafie: u mě se mu líbilo umělecké zakončení při znaku pro mrak, které... chvilka napětí... připomínalo mrak ;) U sestry zase zdůraznil, jak se její znak pro vítr pomalu vytrácí jako... a teď je to opravdu napínavé... rozfoukaný vítr.
Kaligrafie pro vítr a pečeť pro noc.


Moc se mi líbil průběh celého kurzu. Člověk měl velmi příjemný pocit z toho, že se něco naučil, něco vytvořil a něco dokončil. No řekněte, kdy se vám v životě něco tak hezkého povede?

Letadlo a mrak.