neděle 3. dubna 2016

Počasí jako v Istanbulu

teď můžu říkat, když se mě někdo zeptá, jaké je v polovině března počasí v Praze ;) 

Moje úlovky: turecký pamlsek (lokum), náramek a kaligrafické pero


Víkend v Istanbulu se nejeví v dnešní době jako nejlepší nápad - a možná právě proto, to ten nejlepší nápad je. Mně osobně velmi pomohl v rozhodnutí článek od častého cestovatele do Turecka. Jedna ze dvou mrzutostí, které nás tam potkala byla, že o víkendu v březnu tam bylo cca stejné počasí jako v té době v Praze, tzn. žádné slunce, ale mraky, déšť a poslední den podpořené čerstvým závany větru od průlivu Bospor. Co ale v Česku v březnu nemáme jsou chodníky lemované tulipány, protože v dubnu se v Istanbulu koná tulipánový festival. Březnové počasí má taky aspoň tu výhodu, že vás nebude mrzet, když strávíte celý den v muzeu.

A co se dá stihnout za cca dva dny, které jsme tam strávili?

První den

Z náměstí Taksim až ke Galatské věži
Odpoledne jsme se prošli po nejrušnější ulici, kterou jsme kdy v životě viděli (pozn. autorky: to jsem tehdy ještě nevěděla kolik lidí se vleze na Staroměstské náměstí o Velikonocích). Vypadalo to, jakoby se většina obyvatel 15miliónového města zvedla a šla korzovat právě tam. Dali jsme si kebab, nakoukli do hipsterské kavárny, kde jsem si pořídila náramek s hvězdou a půlměsícem, nechali se napálit od čističe bot alias čističe peněženek a podívali se na panorama města plné zářících mešit.

Přiznám se, že ve světle současných událostí, byl večerní pohled na mešity poměrně zneklidňující. Když si však člověk uvědomí, že i v našem skrz na skrz sekulárním prostředí tvoří panorama většiny měst a obcí kostely, a místo zvolání k modlitbě z minaretů se pravidelně ozývají z kostelních věží zvony, tak to přeci jen nabízí jinou perspektivu. Odsoudit se dá všechno hned, pochopit to trvá o něco déle, proto se moc lidí nenamáhá.


Top zážitek: posezení v kavárně / cukrárně při silném tureckém čaji a výběrem tureckých pamlsků. V sychravém počasí to byla záchrana a pomohlo mi to víc, než kdybych si dala kafe.

Druhá mrzutost: můj odvěký reflex zvedat všechno, co někomu upadne, byl podroben zkoušce. V Istanbulu mají totiž takový trik: čistič bot před vámi upustí kartáč, vy ho zvednete a podáte mu ho. Čistič pak trvá na tom, že se vám odvděčí a vyčistí vám boty, což nebude zadarmo. Můžu jen říct, že moje tenisky se nikdy tak neleskly.

Tip: Když už investujete do knižního průvodce Lonely Planet jako my, tak si nejdříve přečtěte kapitolu Poprvé v Istanbulu, kde popisují čističův trik. Jelikož mě více zajímají dějiny, tak jsem tuto kapitolu neprozřetelně vynechala.

Kočky v Istanbulu...
...jsou všude, jsou přítulné a je o ně dobře postaráno. Jestli jsem si všimla správně, i když se na ulici volně potulovaly, vždy měly nějakého svého panička. Kočky byly v parcích, na ulicích, v Hagii Sofii, na pultu v obchodu se suvenýry. Kočky nebyly jen na letišti, v metru a autobusech. V metru ale měli obrazovky, kde promítali vtipná videa se zvířátky.

Doprava: V Istanbulu mají svoji obdobu karty Pražana nazvanou nekreativně, ale zato konkrétně Istanbul Card.
Ta funguje jako elektronická peněženka, na kterou si nabijete kredit, který čerpáte při jednotlivých jízdách. Zajímavé bylo, že na jednu kartu může jezdit více osob. Trochu jsem se tomu podivovala a pána z informačního centra jsem se ptala pro jistotu třikrát, jestli tomu opravu tak je. Bylo. Hlavně proto, že se kartou pípá jenom při vstupu do dopravního prostředku. Výstup z dopravního prostředku je umožněn bez karty. Také se Istanbulskou kartou dá platit za veřejnou toaletu v blízkosti egyptského obelisku.


Druhý den jsme si dali povinnou jízdu po muzeích: Hagia Sofia, Cisterna baziliky, Archeologické muzeum. 

Vstupenky z Archeologického muzea, Cisterny baziliky a Hagii Sofii


Hagia Sofia byla úchvatná a co víc vám ukáže jak proměnlivý osud dokáže být než tento chrám, který ve své 1400leté historii musel vyměnit kabát rovnou třikrát: kostel - mešita - muzeum. A možná, že to je její poselství Boží moudrosti dnes: před zánikem vás zachrání jenom celková změna. Bez změny zahynete.

Cisterna baziliky nám vzala dech: jemně osvětlené antické sloupy mezi kterými plavaly ryby a k tomu hrála příjemná meditativní hudba. Moje srdce bažící po antických památkách se v té kráse přímo koupalo.

Ke konci dne jsme stáli před otázkou: Archeologické muzeum nebo palác Topkapi. Nakonec nám cestu ukázaly kočičky, směrem k paláci nebyla žádná, zato k muzeu jich běželo několik. Bylo rozhodnuto! Muzeum komplexně představuje dějiny Istanbulu a navíc vystavuje nádhernou sbírku antických soch.

Večer jsme strávili v Kafka Café, a pro ty co by tápali, není Kafka nějaké tajuplné turecké slovo, ale prostě náš starý známý pražský Franz Kafka. I když jsme tam šli primárně na italské těstoviny, dostali jsme úžasný výhled na Bospor z pátého patra. Těstoviny doporučit nemůžeme, výhled ale určitě.

Třetí den na bazaru nakoupíš

V pondělí ráno jsme se vydali podívat na Velký bazar s pevným rozhodnutím nic nekoupit. No možná jen nějaký turecký pamlsek (lokum) nebo nějakou maličkost.

Lokum sice na bazaru můžete koupit velmi levně, ale bohužel nízká cena odpovídá nízké kvalitě. Na letišti sice zaplatíte skoro 3krát tolik, ale kvalita je nesrovnatelná. Samozřejmě v Istanbulu mají i své specializované cukrárny, tam jsme ale lokum nekupovali, tak nemohu soudit.

Tip: Do Istanbulu jsme letěli s Turkish Airlines a mohu je jen doporučit, protože i na krátkou 2,5h trasu Praha-Istanbul vám naservírují plnohodnotné jídlo a když máte štěstí, tak vám předtím nabídnou i jeden turecký pamlsek.

Za dva dny rozhodně nejsem na Istanbul žádný expert, ale stejně jsem se neubránila představám, jak by Istanbul vypadal, kdyby zůstal v rukách Byzantského impéria. Kdo ví, možná by byl velkolepější, možná by se obrátil v prach. Stejně jako život, který má začátek, rozkvět a nevyhnutelný konec. Nebo se promění v něco jiného a cyklus začne znovu.

PS: Zajímavé dokumenty popisující pohnutý osud Istanbulu natočilo BBC po názvem Bysantium: A tale of three cities.