neděle 14. února 2016

Jak se prostá dívka z Třince na bál do Vídně dostala

Byla jednou jedna dívka zvaná Anna, která princeznou stát se chtěla. (A taky baletkou, herečkou,
krasobruslařkou, a čímkoliv jiným, co se objevilo v televizi.)

Šlechtictví ale před více než 100 lety zrušeno bylo, což její sen v prach obrátilo (Jinak by si ji
v Třinci určitě nějaký šlechtic našel.)

V dospělosti na svoje přání brzy zapomněla a žila tak jak nejlíp uměla (což ji nebránilo se dále
sebetrýznit a časopisy o osobním rozvoji pročítat), než na ní jednoho dne v elektronické schránce  pozvánka na ples ve Vídni nevyskočila. 

Pocházela od jejího prince, který když zkušenosti v zahraničí získával, s mezinárodní školou CEMS se provázal.

Dívka nešetřila a nejdražší šaty v životě si pořídila (a pak si to ještě celý den vyčítala). Také nelenila a ve sněhové závěji se pro třpytivou čelenku vypravila.

Protože ale dlouho necvičila a na rovný šlechtický postoj zapomínala, v kříži sek dostala. Zbytek doplňků si tak na elektronické síti ulovila.

Na statku, kde sloužila, připomenout musela, že den volna si již odpracovala. Pak už se mohla se svým princem do nejlepšího vozu národního dopravce posadit a řízky si tam nechat připravit.

O čtyři hodiny dále v zemi, kde místo dobrého dne, Boha zdraví, s cizinci cizími jazyky hovořila a císařský nesmysl pojídala (Kaiserschmarrn: něco jako buchtičky s krémem ale v císařské kvalitě). Do svého hostince se ale před půlnocí vrátila, aby se na lekci valčíku vyspala.

Dvorní ceremoniář a učitel jen na tu chásku pohleděl a hned rozpoznal, kdo lekce tance v minulosti navštěvoval, a pro koho tanec navždy tajemstvím zůstane (pro mě)

Všichni alespoň valčík obdivovat mohli, a i když tančit se ho už nenaučili, chytře o něm vypravovat začali. Po dobré krmi a dobrém čaji se princ s princeznou na bál začít chystali a věru lépe v životě nevypadali.

Pak se ještě před bálem chlebem a vínem posilnili, protože na plese už za vodu zlaťáky=pětieuráky platili. Sláva to byla veliká: palác, 4000 hostů, všichni ve slavnostním vzezření. Ale jak už to bývá, když člověk celý večer róby obdivuje, už pak jejich krásu ani nelajkuje.

Slavnostní atmosféra a přípravy si však svojí daň vybraly: ze střevíčků nohy bolely, s únavou se smíchaly a dobrou náladu princezně odebraly.

Ale v každé pohádce je víla, která i na bále byla a v podzemní echtovní rakouské hospůdce, princezně zdarma víno za 5 Eur nalila.

Princ si oddechl, princezna zachráněna, čtverylka odtančena.
(Čtverylka je skvěla věc pro ty, co moc neumí klasické tance (tzn. pro mě), protože ceremoniář vysvětluje co se bude dít. Škoda jen, že to bylo v němčině. Nakonec nás tedy zachránil protilehlý asi patnáctiletý ostřílený vídeňský taneční pár, který nám posunky ukazoval, co se bude dít)

Zazvonil zvonec a pohádky byl v metru konec. (Ve Vídni jezdí metro o víkendu celou noc, a rozhodně jsme nebyli jediní, kteří se metrem vraceli z plesu, takže chcete-li vědět, co se teď ve Vídni na bálech nosí, stačí nastoupit tak cca ve tři ráno do metra ;)