sobota 31. prosince 2016

It was a good year after all



What went well:

1) Lots of beautiful travels: Ball in Vienna, sightseeing in Istanbul, bathing in Budapest, enjoying Baltic coast in Gdansk, Gdynia, and Sopot, visiting castles, hiking in the hills, training in Shanghai, autumn walks in Bruges and Ghent, reminiscing in Taipei, enjoying nature at the Sun Moon Lake

2) First calligraphy sold

3) First short story “published”

4) Participated in writing and calligraphy courses, visited beautiful exhibitions.

5) Appreciated at work

6) Increased income 

What could be better:

1) Be grateful for what I have now: writing it down in my journal

2) Appreciate the people in my life: don’t take them for granted

3) Have more time for myself: at least one date with myself per week 

4) Exercise regularly again: start twice a week and go from there

5) Eating better: cooking fresh meals during weekends

6) Writing more often: two posts on blog per month and be active on FB blog

7) Creative 15: 15 minutes for writing or calligraphy or photography or whatever creative endeavor

“Moving through life from a place of joy and gratitude will yield better results than if you're stressed and fighting yourself every step of the way. Let where you are right now be enough, and be okay.” 

(Source of the quote: http://yogabycandace.com/blog/2016/12/29/30-day-yoga-fit-program)



pátek 30. prosince 2016

Taipeiská odysea s výletem ke Slunci a Měsíci (bez švábů a s hřebenem)

Den první – cesta

Z Taipeie, hlavního města Taiwanu, jsem odjela v prosinci 2009. Jedno z mých předsevzetí pro rok 2016 bylo podívat se tam zpátky. Čas běží neuvěřitelně rychle a po 7 letech jsem chtěla konfrontovat minulost z mých představ se současností. Sebe před lety na Taiwanu se mnou z dnešního Česka. 

Vždy, když jsem odtamtud odjížděla, jsem měla pocit, že tam nechávám část duše. Našla jsem ji zpět?

No vidíte, jen začnu psát o Taiwanu, už mě jímá melancholie. Abyste se naladili na moji vlnu, poslechněte si ke čtení jednu z kvalitnějších romantických sladkobolných písní, které možná nejlépe charakterizují ostrov v mých očích.

Den před cestou jsem se musela posilnit.


To dramatické nebe si Emirates určitě zamluvily předem, aby se letadlo dobře vyjímalo na fotkách.
Je dobré jednou za čas ověřit, jestli je křídlo v pořádku.


Praha-Dubaj-dlouho dlouho nic-Taipei

Než se ale naplno oddám vzpomínkám na díkybohu nesplněné romantické představy, musela jsem se zcela pragmaticky na Taiwan dostat. Po přečtení několika recenzí na China Eastern Airlines, jsem se rozhodla, že udělám vše proto, abych čínskými aerolinkami neletěla. 

Moc možností už ale nezbývalo, mým kritériím ceny a jednoho přestupu vyhovovaly už jen Emirates. Pětihodinový přestup vám teoreticky umožní v pohodě chytnout další spoj, pokud to zrovna není mezi půlnocí a pátou ráno.

Dlouho dlouho nic

Na internetu strávíte tak hodinu. Pak začnete toužebně pokukávat po obsazených lehátkách, abyste se s odhodláním, které jste u sebe naposled zaznamenala jen při pokusu propašovat vlastní chipsy do multikina, vrhla najít nějaká volná.  Když už pak ulehnete a nastavíte si budík, tak stejně pořád vnitřně řešíte, že když se neprobudíte, tak zmeškáte letadlo. 

Navíc jsme tam byli tak brzo, že se na tabulích ani neukazoval náš gate. Když se tam po 3 hodinách nakonec objevil, šla jsem se zeptat na informace, jak daleko se nachází od místa našeho „odpočinku,“ protože na ukazatelích byla jen šipka směr dolů.  Paní na informacích mi tuto informaci potvrdila a dodala, že dál pojedeme autobusem. Jsem si řekla OK, prostě nás k letadlu vezmou busy, i když se přiznám, že mi to k těm obrovitánským dvoupatrovým letadlům nesedělo. Na nějaké logické úvahy jsem ale byla příliš unavená.

Noční okružní jízda letištěm – v ceně letenky, enjoy!

Když jsme pohodička klídeček vyrazili 1,5 hodiny před odletem o patro níž, překvapilo mě, že tam nikdo není. Tedy kromě paní, která nás požádala o boarding pass a sdělila nám, že přijede bus, aby nás vzal na jiný terminál. Hmm… takže ne k letadlu, ale na jiný terminál. O tom nebyla nikde ani zmínka.

Pak ještě dorazila indická rodina, která jako my byla stejně překvapená, že se musí ještě někam přesunout. Pracovnice letiště se na ně obořila slovy „you are very late for your flight“. Přijel autobus a já si sedla raději hned za řidiče, abych pro případ, že by se vydal špatným směrem ho mohla jemně upozornit, případně mu strhnout volant. V letadlech by neměli pouštět akční filmy, opravdu to v ospalé mysli vyvolává nevhodné představy.

Udělali jsme si okružní jízdu celým letištěm a znovu jsme prošli bezpečnostní prohlídkou, i když jsme ji na předchozím terminálu už absolvovali. Členové bezpečnostní kontroly ještě indickou rodinku upozorňovali, že opravdu musí spěchat, načež se oni klidným, vyrovnaným a pomalým krokem vydali ke gatu. 

Takový to ležérní přístup, kdy si jeden z toho nic nedělá a ten druhý musí vynaložit mnohem víc úsilí, aby to za dotyčného vyřešil, je typický nejen pro Indii. Aspoň jednou bych chtěla být ta, za kterou to někdo všechno zařídí. Pro jistotu jsem se ještě ochranky zeptala, jestli i my máme spěchat. Naštěstí jsme byli v pohodě.

Na správném terminálu jsme sice času měli dost, ale toalet málo. Ke všemu se uklízečky rozhodly čistit je ve stejnou dobu a samozřejmě je lepší celou místnost uzavřít než čistit jeden záchod za druhým, že. V Dubaji mají i vlastní chápaní slova „final call“. Nejdřív vás totiž vystresují, aby vás nahnali do další místnosti, kde cca za půl hodiny začne opravdový boarding. Jedinou výhodou je, že tam už je toalet dostatek.

Upper deck, please

Z Dubaje do Taipeie jsme seděli na horní palubě, a před tím, než mi začnete závidět business class, zadržte. Část upperdecku totiž patří i k economy class a světe div se, mají tam i místa jen pro dva. A taky na toaletě přebalovací pult, takže hrozí výskyt dětí. 

Emiráty nabízejí možnost si rezervovat místa hned po zakoupení letenky. Aby to nebylo tak snadné, den před odletem jsem zjistila, že původní místa na horní palubě, se změnila na dolní palubu. To jsem si nemohla nechat líbit. Naštěstí to mám z práce kousek ke kanceláři Emirates, tak jsem tam naběhla s žádostí o vysvětlení a kompenzaci nejlépe v podobě první třídy. Velmi ochotná paní (to pro jednou nemyslím ironicky) mi ale vysvětlila, že pro let z Dubaje změnili typ letadla, takže jim systém rozházel místa. Přerezervovala mi je ale znovu na upper deck, bohužel pořád v economy class :(

Na Emirátech se mi nejvíc líbila mezinárodní posádka. Vždycky na začátku hlásili, z kolika národností se jejich tým skládá a bylo dost pravděpodobné, že někdo z personálů mluví vaším jazykem, což je super, pokud zrovna nejste česká letuška a neletíte do Prahy s účastníky zájezdu, kteří mají dojem, že aby to za ty peníze stálo, tak musí posádce pomoct zbavit se zbytečných zásob alkoholu. O tom ale někdy příště.

Nějaké kopce na Taiwanu mají. Naše kroky ale směřovaly do nejbližší...
... kavárny/hotelu.



Přítel před cestou: „A slib mi, že nebudete jen sedět v kavárnách.“
Já: „Muhahahahaha.“


Opravdu, opravdu můžu bez víz? Raději bych v pasu nějaký ten papír měla…

Přiletěli jsme na Taiwan a na vlastní kůži si vyzkoušeli bezvízový vstup. Po několika letech, co jsem na vízovém oddělení tento způsob vstupu na území Taiwanu doporučovala všem cestovatelům, můžu konečně s klidem v srdci říct, že funguje. Dále jsem učinila 3 kroky nezbytné k úspěchu každého cestovatele:

1) vyměnila si peníze (Bank of Taiwan)
2) koupila si simku (500 NTD na 10 dní, neomezená data)
3) pořídila si adaptér (ten jsem nakonec nepotřebovala, protože v obou hotelech měli takovou tu multifukční zástrčku, do které byste mohli strčit mrkev a začala by světélkovat.)

Metro z letiště ještě stále není v provozu, tak jsem aspoň mohla znovu sentimentálně nastoupit do autobusu Kuo kuang za stejných 125 NTD (cena se nezměnila po celých 7 let). Na nádraží jsme si koupili pětidenní lístek, dojeli na správnou stanici metra, 3krát jsme obkroužili blok (google maps vypadají užitečně jen v rukách někoho jiného), byl nám nabídnut odvoz taxíkem do toho 10m vzdáleného hotelu, protože „je velmi daleko“, abychom pak našli náš vysněný Ni hao cafe hotel

Je to hotel nebo kavárna?

Ti co mě znají, trochu tuší, proč jsem si vybrala právě tento hotel. Klíčem je slovo „kafe“. Kde je dobré kafe, tam jsou i dobří lidé. Na Taiwanu je hodně dobrých lidí.

I když jsem původně chtěla v hotelu zůstat po celou dobu pobytu, přeci jen byl příliš malý pro dvě osoby. Snídaně byly výborné, ale měli jen čtyři druhy, takže by se to po nějaké době stejně přejedlo.
Večer ještě povinná návštěva v 7/11 (obdoba Žabky ale s mnohem lepším výběrem) aneb rýžový trojhránek to jistí, trochu osprchovat toaletu a může se jít do hajan.

Kulturní koutek

Osprchovat toaletu: Na Taiwanu je podobně jako v Česku hrozným zvykem mít toaletu v koupelně. Aby to ale mělo osobitější a víc naturální říz, není sprcha oddělena žádným vyvýšením, které by zadržovalo vodu nebo nedej bože závěsem. Během sprchování jste tak prostě chtě nechtě umývali i toaletu. V Ni hao cafe hotel sice závěs i stupínek měli, ale kvůli nedostatku prostoru jste tu toaletu prostě museli pokropit. Hned se ve mně vzedmula další vlna nostalgie… a bude hůř.

pondělí 14. listopadu 2016

Přes Amsterdam do Brugg a Ghentu aneb 3 dny bez hřebenu

Můj geniální přítel nikdy nepropásne příležitost spojit práci se zábavou, obzvlášť pokud se jedná o to plynule napojit výlet na konec pracovní cesty. Tentokrát jsme využili jeho školení v Amsterdamu, abychom strávili romantický víkend v Amsterdamu  Bruggách a Ghentu.

V Belgii jsem zjistila, že nemám hřeben. Neměli ho ani v 3hvězdičkovém ani v 5hvězdičkovém hotelu. Můj přítel tento výdobytek moderní vědy taky nevlastnil. Možná v drogerii by ho měli, ale my jsme nebyli v drogerii.

Moje čerstvě umyté vlasy mají dvakrát tak větší objem než obvykle. A to ještě nevím, že jsem si zapomněla hřeben.

Během jednoho měsíce  jsem dvakrát letěla do Amsterdamu. Naštěstí to nebyla moje cílová destinace.


To jen abych zmátla digitální archeology.

Pokud chcete vidět v Česku na podzim slunce, musíte do oblak.

Abychom získali levnější lístky na vlak (které nám cestou nikdo nekontroloval), tak jsme museli přestupovat 4krát. V 21:30 jsme konečně dorazili do Brugg, kde nás přivítal déšť, pošmourné počasí a tmavé prázdné uličky, které jsme oživovali klepáním koleček našich zavazadel po kamenné dlažbě a mou občasnou nadávkou k tomu. Moje a přítelovy představy o romantice se asi dost různí.

První dojem z Martin’s hotel tedy nebyl bůhvijaký, ale když jsme si zatopili a zachumlali do hrubých peřin, tak hned bylo lépe. O co oprýskanější byl pokoj, o to lepší byla snídaně, na které bylo všechno, co si člověk mohl přát i to o čem nevěděl, že by měl chtít jako např. vanilkový sojový pudink.

Odhlásili jsme se z hotelu a v dobré víře, že o naše špinavé prádlo nebude mít nikdo zájem, jsme si nechali zavazadla v nijak nezabezpečeném a nehlídaném volně přístupném prostoru za recepcí. Výhodou bylo, že od centra nás dělilo jen pár kroků, a ve chvíli, když jsme došli na náměstí se nebe začalo rozjasňovat.



Jedno ze čtyř nádraží, kde jsme přestupovali. To v Antverpách stálo za to.

From darkness into the light.

„Isn't it romantic?“

Ok, it kinda is.

Cat in a box: největší atrakce obchodu s výtvarnými potřebami.
Po vydatné snídani jsme se jen tak procházeli městem, kromě WC (0,40 EUR) nebylo kam spěchat. Viděla jsem milión obchůdků s čokoládou, taky nějaký krámek s čajem (od kterého se mě Matúš snažil odtrhnout), obchod s obuví (tam se mě naopak Matúš snažil dotlačit). 

Oficiální rétorika zněla, že „nemáme plán a budeme si jen tak vychutnávat město.“ Neoficiálně si chtěl dát Matúš belgické pivo někde u vody a já jsem chtěla čerstvou belgickou vafli a dobrou kávu. Můj plán se splnil jen na 50 %. 

Při objednávce kávy se nechte překvapit a objednejte si cokoliv, výsledek totiž závisí na momentální náladě a vlastním výkladu prodávajícího. Chtěla jsem cappuccino, dostala jsem vídeňskou kávu, objednala jsem si lungo, dostala jsem americano. Nebylo mi přáno.

Zmoženi nicneděláním jsme usedli v italské restauraci na slunečném náměstí, kde jsem postupně odhazovala jeden svršek za druhým (po zkušenostech z Amsterdamu jsou 3 vrstvy minimum) až jsem zůstala sedět jenom v tričku. Když jsem si objednávala mátový čajík, opravdu jsem nečekala, že dostanu malý poklad: sypanou směs vytříbené chuti ve stylové sklenici s dvojitým dnem. V podzimním slunci se částečky čaje třpytily medově zlatou barvou a já jsem v životě neudělala tolik fotek čaje. 

Lodičky po levé straně, blešák po pravé.

Čajový servis v podzimním naturálním aranžmá.

Ach, ten zlatý čaj.

Těstoviny s čajem.

Když jsi v Belgii...



... bez hřebenu.
Celý den jsme si říkali, že na lodičky nepůjdeme, když už jsme skoro celé Bruggy prošli pěšky. Říkali jsme si to tak dlouho, až jsme na lodičkách skončili. Jejich velkou výhodou totiž bylo to, že nás po Bruggách povozily a my jsme tak mohli našim nožkám dopřát oddych.

Nakonec byl nejlepší zážitek v Bruggách z Beer Wall, když jsme si jen tak sedli v klidu nad řekou, popíjeli pivo a užívali si s ostatními podzimní slunce s výhledem na lodičky, ve kterých jsme před chvílí sami seděli.

Nejdřív jsme se jen toužebně koukali z jedné strany mostu...

... abychom pak usedli a udělali si tu nejupřímnější selfie.

Pivo normálně moc nemusím, ale tohle místo mělo něco do sebe.


Večer jsme přijeli do Ghentu. Jelikož jsem neměla žádná očekávání, tak je Ghent předčil všechny. Nádherný most, historické domy a aby toho nebylo málo, tak nad všemi věžičkami se ještě tyčil měsíc v úplňku. Opravdu jsme nevěděli, co fotit dřív. 

Díky posledním věrnostním bodům z Marriottu jsme bydleli v tom nejkrásnějším místě přímo na nábřeží. Druhý den jsem se v klidu nasnídali a prošli si centrum, ale už v 14:00 jsme utíkali na vlak, protože jsme se museli dostat zpátky do Amsterdamu.

Už v Ghentu, pořád bez hřebenu, ale s měsíčkem.

Najdi měsíc.

V Ghentu vědí, co je v životě důležité.


Nejvyšší patro v Marriottu: je hezké se občas na ostatní dívat spatra.

Sousedova snídaně. Výhled společný.
Že by sousedi?

Fotila jsem naslepo.

On a bridge
Bells ringing
I am… the silence
The ringing fades away.
Podzimní slunce lichotí nohám.


Třetí den bez hřebenu mě osvítilo. Můžu si přece vlasy sepnout!




čtvrtek 27. října 2016

Missing out in Shanghai (týden v Šanghaji: část druhá)

Školení skončilo v pátek v 15:00 slavnostním nic. Předaly se diplomy a většina účastníků se rozprchla bůhvíkam. Zoufale jsem se snažila najít někoho, kdo by jel do města. Protože se ale kamarád z Maďarska přede mnou schoval, přichomýtla jsem se s bodrým „Jedete někam? Jedu s váma! ke skupině asijských kolegů. Bylo mi více méně jedno kam pojedeme, jen jsem chtěla překonat jízdu taxíkem k metru s někým známým.

Znovu jsme dorazili do Tianzifangu, tentokrát ale za denního světla, takže mělo otevřeno vícero obchůdků. Jelikož ale neholduji společným nákupům, a i konverzace drhla, začala jsem přemýšlet, kdy bude nejvhodnější se od skupiny oddělit. Když jsem se zdržela v jednom krámku, tak to za mě vyřešil osud sám, protože se mi ostatní ztratili z dohledu. Chvilku jsem se je snažila najít, aby si o mě nedělali starost, ale jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, v Tianzifangu je to jako v labyrintu, takže moje snahy vyšly naprázdno.

Smartphone (ano, pořád ještě) nemám, takže WeChat, čínskou obdobu Facebooku, nepoužívám a číslo jsem na nikoho neměla. Chvilku jsem se zamýšlela, co dál. Prošla jsem si ještě pár obchůdku, koupila si šálek na čaj a umělecké pohledy. Pak jsem si řekla, že jsem už opravdu dlouho neměla kafe a zákusek. Naštěstí jsem si den předem „úplnou náhodou“ našla adresu jedné kavárny, kterou jsem si „jen tak pro jistotu“ hodila do tašky.

O co jsem (ne)přišla

Dokonce se mi ji podařilo najít, i když jsem použila zastaralé metody jako jsou papírová mapa a značení ulic. Měla jsem tak šanci zažít Šanghaj plnou cizinců, kaváren, posezení se západním jídlem a vínem. Necítila jsem se tam ale dobře. Bylo to všechno tak západní až neautentické, až mi náš campus na druhém konci Šanghaje připadal jako ta pravá Čína. Také jsem pořád přemítala, jestli bych neměla být někde jinde s někým jiným. Měla jsem pocit, že mě všechno míjí, a určitě se koná nějaká super akce, o které nevím, protože se domlouvá přes WeChat.

I když razím teorii, že káva a zákusek vyřeší vše, tentokrát se mi to nepotvrdilo. Možná, že kdybych měla smartphone a zjistila bych, že se stejně nic neděje, byla bych na tom lépe. Chtěla jsem aspoň napsat něco hezkého na pohlednice, ale vůbec jsem se nedokázala na nic soustředit. Zkusila jsem se ještě projít k večernímu Bundu, ale kromě toalety v luxusním obchodím domě jsem nic extra nezažila. Vrátila jsem se na kolej a tam jsem našla většinu spolužáku přilepených ke svým smartphonům, protože wifi fungovala jakž tak jen v přízemí. Aspoň se mi potvrdilo, že jsem opravdu o nějakou extra party nepřišla.

Někdy prostě vyjde všechno, někdy vůbec nic a někdy je nejlepší nechat vše být.

V den odletu si nakonec všechno sedlo a já jsem vyrazila s kolegy z Belgie, Kazachstánu a Nového Zélandu na prohlídku chrámu Jingan a zahrad Yu. Jak to okomentoval kolega z Belgie, přesně takhle jsme si představovali, že se během pobytu v Šanghaji budeme cítit: povzneseni a obohaceni o zážitky z krásného města. Mně se to naštěstí splnilo dvakrát: ve středu s kolegou z Maďarska a právě v onu sobotu.

V buddhistickém chrámu jsme zakusili něco málo z orientálního náboženství: pokoru a smíření s osudem spojenou se sílou peněz. Oblíbenou zábavou totiž bylo házení mincí do výklenku konstrukce ve tvaru pagody uprostřed nádvoří. Pokud někdo zná odborné pojmenování této části chrámu, prosím, aby si to nenechal pro sebe, ráda se poučím.

Mým mužným kolegům se hod mincí povedl takřka na první pokus, kdežto já jsem tam házela jako o život a pořád nic. Dokonce jsem od nich dostala užitečné technické tipy, ale pořád se nedařilo. Poslala jsem je tak na prohlídku areálu, abych mohla zůstat v klidu sama se svojí hanbou a pokusila se splnit si přání. A najednou se slitovali bohové všech ateistických zemí a já jsem svoji minci vhodila dovnitř. Z ničeho nic se objevili i kolegové v této chvíli už kamarádi a já svůj triumf zpečetila vítězným „hi five“.

Tuto poměrně nudnou fotku jsem se rozhodla vylepšit zobrazením, jak házím mince do výklenku.


Ještě se usmívám. Vzápětí ale zjistím, že házení mincí si do CVčka nepřidám.
Úspěšný hod mincí mi udělal obrovskou radost srovnatelnou jen s doručením zpožděného zavazadla. Přání, které si zatím nechám pro sebe, se mi tak určitě splní, a pomůže tomu i to, že teď píšu tento blog.:)



Chrám byl v rekonstrukci, ale slevu na vstupném jsme nedostali. Skandál, já chci slevu, já chci, slevu (asi bych už neměla pracovat s Asiaty :P)
Po chrámu jsme vyrazili do Starého města, kde se nacházejí zahrady Yu. Jelikož jsem už v té oblasti byla s maďarským kolegou, tak jsem mohla před naší skeptickou skupinkou „zafrajeřit“ jako průvodce. Pravda, v sobotu v poledne tam bylo o poznání víc lidí než za deštivého středečního večera, ale nakonec jsme se davy prodrali a našli vchod do zahrad.

Za vstupné 40 yuanů se nám dostalo oázy klidu a míru s jezírky, pavilonky a pro mě úplně úžasnou výstavou kaligrafií a maleb studentů z místní univerzity. Cenu za překrásný obrázek dvou rybek se mi podařilo snížit o studentskou slevu 50 yuanů v momentě, kdy jsem začala mluvit čínsky.

Rybičky jsem darovala sestře pro inspiraci. Jako vždycky se jí ale víc líbil náhodný obal na tuš vlevo.





Dokud nebudu mít takovou pracovnu s výhledem na jezírka, nikdy ze mě pravý kaligraf nebude.

Odpoledne jsem ještě chtěla zavítat do Šanghajského muzea, ale protože se před ním vinula dlouhatánská řada (proklínám vstup zdarma), tak jsem nakonec svoji snahu vzdala. Vrátili jsme se do campusu a v poloprázdné jídelně jsme si v našem skromném kruhu dali poslední společnou večeři.

Tehdy mi došlo, že na celém školení mi nejvíc vadilo, že jsme neměli společné slavnostní posezení na zakončení, ale všichni se vytráceli postupně. Pokud já budu v budoucnu organizovat nějaké školení či kurz, tak nesmím zapomenout na příjemný závěr, jak říkám „finish is everything“.

Chtěla jsem dát organizátorům ještě poslední šanci, aby si u mě napravili reputaci, tak jsem poprosila slečny na recepci, jestli by mi neposlaly pohledy. Zoufalost jejich pohledů se téměř rovnala tomu, jako bych po nich požadovala, aby podepsali petici za nezávislost Taiwanu. Vysvobodil je ale koordinátor, který přišel ověřit, že opravdu odjedu. I na něj jsem se obrátila se svoji nevinnou prosbou a zkazila mu tak radost z toho, že už mě bude mít z krku. Když jsem viděla, jak mu tím lámu srdce, slitovala jsem se a dala mu svobodu slovy: „Možná bude pošta na letišti.“ Načež se on rozzářil a souhlasně zvolal „Ano, ano, určitě tam bude“ a v dobré náladě jsme se rozloučili.

Teď následuje část, kterou většina blogů opomíjí, a to je letiště. Už jsem možná zmiňovala, že letiště má pro mě zvláštní atmosféru. Je to místo, kde se spojují duch dálek a nepřeberné možnosti. Zároveň tam panuje bezčasí, které vytváří meziprostor mezi cestou a „normálním životem“. A taky tam prodávají hezké barevné zahraniční časopisy ;)

Poštu jsem v odletové hale našla. I přesto, že mě pracovníci letiště původně chtěli poslat na policii (pozor na zaměnitelné „post“ and „police“). Bohužel legendární čínská pracovitost už není, co bývala. Mít v sobotu po 19:00 zavřeno považuji za skandální a do nebe volající.

Vedle pošty byla ale taková trafika/knihkupectví. Čínsky jsem se na paní prodavačku obrátila s dotazem na známky, ale ty se evidentně prodávají jen na poště. Nevzdávala jsem to a poprosila je, jestli by mi pohledy neposlali, samozřejmě za dostatečně vysoký obnos peněz. Chtěla jsem jim tam nechat aspoň 50 až 100 yuanů, což by sice bylo určitě více než dost, ale nátlak nadšení mého přítele a rodiny mi za to stály.

Hlavní prodavačka ale můj pokus o úplatek rezolutně odmítla. Naúčtovala si 5 juanů za pohled a bylo to. Ochotně, bez řečí a komplikací. Byla jsem jim opravdu hodně vděčná a musím říct, že mi vylepšili celkový dojem z Číny. Update: 3/3 pohledů z Šanghaje došly! Poštu trafiku vedle pošty, tak doporučuje 100 % koordinátorů školení.

Co teď s těmi yuany?

Po všech kontrolách jsem se vydala vstříc nakupování. Ještě mi zůstaly nějaké penízky a to byla výzva! Tak skvělý výběr obchodů jsem opravdu nečekala: byl tam krámek s kaligrafickými potřebami, hedvábnými roztomilostmi a prodejna se suvenýry z Šanghajského muzea.

V podstatě jsem pořád kroužila mezi těmito třemi obchůdky, prohlížela jsem si jejich zboží, váhala jsem, odcházela, ale slevy mi nenabízeli. Zato prodavači, netušíce, že rozumím čínsky, si moje počínaní vesele komentovali. V jednom z obchůdků se už skoro začali sázet, jestli si koupím štětec, který jsem si prohlížela 50krát nebo peněženku, kterou jsem držela 30krát.

Když jsem nahlédla do obsahu svého „měšce“, tak se vykázali skvělými pozorovacími schopnostmi, když to shrnuli jednou větou: Cizinci vždy utratí jen to, co jim zbylo. Jejich komentář jsem si vzala k srdci, takže jsem našla tuš v hodnotě toho, co jsem našla v peněžence a utíkala zpátky ke gatu, kde právě začínal boarding.

Tohle letadélko mně šťastně dovezlo do Paříže...

...spolu s mými těžce vysmlouvanými poklady.

Rybičky jsou v Šanghaji hit.
PS: Zpoždění zavazadel se může i oplatit, když investujete do cestovního pojištění. Podmínkou ale je, že dostane od aerolinek potvrzení o zpoždění a přesný čas doručení, což mi v Šanghaji samozřejmě nedali.

Sice si vzali ode mě všechny papíry, ale nenechali mi ani referenční číslo zavazadla, jen telefon, na který je možné se dovolat, pouze když konstantně půl hodiny vyzváníte pořád znovu a znovu. Bez referenčního čísla navíc nemáte vůbec ponětí, co se s vaším zavazadlem děje a nikdo vám ho na zákaznické lince nedohledá.

Moje rada zní, nevzdávat to, být neodbytný, a pak dostanete, na co máte nárok. Sice nezbohatnete, ale vylepší to rozpočet ;)




neděle 9. října 2016

Skoro v Šanghaji (týden v Šanghaji: část první)

Po více než 10letém nevyrovnaném vztahu s jazykem čínským, jsem i já spočinula svou nožkou na půdě pevninské Číny. Mou vyvolenou se stala Šanghaj, kterou jsem mohla poznávat v krátkých chvílích volna mezi pečlivě připraveným programem školení.

Pohled z Shanghai World Financial Center aneb jeden z mála světlých bodů oficiálního programu školení.


Nejvyšší šanghajský mrakodrap mezi budovami ve Starém městě.
Recept na nezvykle prázdné ulice: přijďte večer, když začíná pršet.

Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych už mohla v Šanghaji dělat průvodce, ale jako účastnice zájezdu školení jsem si mohla zažít, jaké to je bydlet hodinu od centra a 15 minut jízdy od nejbližšího metra navíc bez internetu, zato s chutí uniknout spárům koordinátora a jeho časového rozvrhu.

Jestli jsem si na začátku lámala hlavu nad tím, o čem se s ostatními budu bavit, tak to se změnilo v okamžiku, kdy moje zavazadlo nedorazilo do Šanghaje se mnou. A to jsem se před odletem balila tři hodiny a dělala si starosti, jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem si poprvé v životě nechala kufr zamotat do té ošklivého zelené fólie.

Abych umocnila rozměr své „tragédie“, usadil mě koordinátor hned po příjezdu  – zpocenou a nevábně vonící – do menzy ke stolu k ostatním účastníkům. První poučení z Číny: nemusíš mít nic na sebe, ale najíst dostaneš. Kromě mého zavazadla se u stolu naplno rozvířila debata o tom, kolik kdo platil za taxíka z letiště. Ceny se pohybovaly od 71 do 400 CNY. Já jsem zůstala ve středu se svými 200 CNY. Na zpáteční cestu už nám organizátoři raději zajistili odvoz zdarma.

Školení začalo informací, že „toto není dovolená“, a radou, že když jsme poprvé v Šanghaji, tak bychom neměli raději opouštět zdi campusu.

Nakonec se mi ale podařilo něco z města vidět. A to hlavně díky kolegovi z Maďarska, který na rozdíl ode mě měl PLÁN, mapu a průvodce Lonely Planet. Jedno odpoledne, kdy jsme neměli jednu z proslulých povinných večerních studentských debat, a nedej bože jsme měli i čas podívat se do města, jsem se nenápadně vetřela ke kolegovi slovy: „Prosím, prosím, můžu jít s tebou, já nevím, jak se mám dostat z campusu, je to daleko, všude samí Číňané, minule když jsem šla ven sama, tak na mě skoro spadly dveře a přejel mě skútr, prý si máme vzít taxíka a já se bojím sama, prosím, prosím.“

Rozhodnutí nemlčet a nesedět v koutě mi vyneslo procházku starým městem, kde jsem si zakoupila štětce (takže můj plán pro Šanghaj byl splněn), udělali jsme si fotky s budovami v čínském tradičním stylu (takže jsem měla důkaz, že jsem opravdu v Šanghaji byla) a to mi ke štěstí stačilo.

My jsme ale pokračovali dál směrem k roztomilým uličkám s obchůdky a restauracemi v části Tianzifang. Už se stmívalo a uličky tvořily trochu labyrint, takže doporučuji si na začátku vyfotit mapu nebo mít s sebou šikovného maďarského průvodce.

Toto není photoshop.


Tianzifang

































































































V Tianzifangu se konečně při smlouvání zúročila moje přirozená nerozhodnost. Já většinou opravdu nevím, jestli chci něco koupit, probírám se zbožím, odcházím, mluvím čínsky. Kolega se navíc se mnou podělil informací, že polovina částky je víceméně adekvátní. Zaplatila jsem sice cca 60 % původní ceny, ale jak zhodnotil jeden prodavač: You happy, me happy. Koupila jsem si vějíř a zdobený pečetní kámen. I když prodavač mi nabízel, že by vyryl do kamene znaky za pět minut, já jsem hrdě prohlásila, že to umím a udělám si to sama. Což rozhodně nebude za 5 minut a možná ani letos :(

Po třech dnech stravy v čínském stylu od rána do večera, jsme si s kolegou večer rebelsky dopřáli hranolky z McDonalda. A i když zmoženi, vydali jsme se ještě podívat na večerní Bund, nábřežní promenádu (podle polské wikipedie se to čte „band“, protože se jedná o anglo-indický termín), ze které je možné obdivovat nejznámější pohled na Šanghaj. Pražský hrad nemá konkurenci, ale když chcete vidět mrakodrap, který vypadá jako startující raketa, jedete do Šanghaje.


Budoucnost.
Minulost.
Všichni jsou blázní jenom já jsem...

Zkoušeli jsme si dělat selfie i fotit se tradičně, ale škleby, které snese přítel nebo sestra, se před cizím člověkem nedělají snadno. Nakonec jsem se ale osmělila a po politicky korektních úsměvech jsem se odvážila i o svoji „leteckou pózu“. Já jsem za to kolegovi trpělivě dělala jednu fotku za druhou, než dosáhl požadované ostrosti obličeje. Mě takové věci netrápí. Dostávám se totiž do stavu a věku, kdy rozmazaný obličej fotce spíše pomůže, než ublíží.

Do campusu jsme se vrátili před večerkou ve 23:00, takže jsme byli my happy a koordinátor taky happy. Druhé poučení z Číny: rebelem být můžete, ale v pevně vytyčených mezích.