sobota 28. listopadu 2015

Jako otisk osobnosti do tvarohu...

... popsal kurátor Robin Shōen Heřman význam znaku jedna, jedno一  pro každého kaligrafa. Na tomto znaku totiž není možné nic skrýt, projeví se v něm osobnost, technika i momentální duševní rozpoložení pisatele.

Jediná věc, kterou by každý příznivce asijského umění nebo obecně člověk milující krásu měl stihnout před Vánoci, je výstava Shōko Kanazawy, která končí již v neděli 29.11.2015 v Karolinu (Křížová chodba, Ovocný trh 3, Praha 1).

Samotný příběh Shōko a její matky, které i přes nepřízeň osudu v podobě Downova syndromu našly sílu a odvahu dát ze sebe světu to nejlepší, je nesmírně inspirující (www.shoko.cz). Já si ale troufnu říct, že samotná výstava je uměleckým dílem sama o sobě. 

Měla jsem to štěstí se zúčastnit komentované prohlídky a mohla se dozvědět něco trochu víc, než jen to, co je na první pohled patrné: že je výstava opravdu nádherná. Kurátor, pan Robin Shōen Heřman, totiž koncept výstavy a začlenění do prostoru Křížové chodby propracoval do nejmenších detailů. Hned u vstupu nás přivítaly menší kaligrafie a promítaný dokument o Shōko. 

Další větší prostor, který je možný vidět i z ulice, je podle slov kurátora koncipován jako klasická výstava v muzeu nebo galerii, která příznačně začíná oním ztvárněním znaku pro jedno, což vám může být jedno, ale když ho spatříte na vlastní oči, rozhodně vám nebude fuk.




Před vstupem do dalšího prostoru je zarámovaný znak pro bránu 門, pro kaligrafii trochu nezvykle umístěný za sklem. Ale i to má svůj důvod a smysl, když se totiž na něj zadíváte zpříma, spatříte za sebou klenbu, která připomíná onu bránu. 



V další místnosti, kterou pan Heřman připodobnil k prostorům v japonských buddhistických chrámech nás přivítal paravan s kaligrafií pro Božstva větru a bouře 風神雷神. 



Zde jsem i zaregistrovala příjemnou vůni, o jejímž původu jsem se měla za chvilku dozvědět. Dále jsme obdivovali různá haiku, ale perlou výstavy je místnůstka, kterou pan kurátor sám pro sebe nazývá soukromou kaplí rektora. Decentně osvětlený prostor dává vyniknout pasáži z lotosové sútry a dalším kaligrafiím s buddhistickou tématikou. Ve výklenku se ve tmě ukrývá i malý buddhistický oltář, ze kterého se linula ona příjemná vůně, která podle slov pana Heřmana dodává prostoru ekumenický nádech. Dokonce jsou připraveny i meditační polštářky, na kterých člověk může spočinout a i bez porozumění textu, nechat ho k sobě promlouvat.



Následovala volnější tvorba Shōko, která vyvrcholila ztvárněním básně domnělého čínského mnicha Hanshana 寒山, jež podle pana Heřmana patří k dílům, kde se Shōko mohla projevit snad nejsvobodněji. Celá výstava tak tvoří jeden příběh čirého srdce od jednoho až ke svobodě. 



Chcete-li tedy v předvánoční Praze zažít božský klid a užít si radost z bytí, vím, kde vás 29.11.2015 najdu:

Zde.

PS: Děkuji sestře Mari za jako vždy skvělou společnost a fotky.