neděle 19. dubna 2015

12 let na trase Praha-Třinec

Námět na tento příspěvek na blogu jsem získala jak jinak než během cesty vlakem z Prahy do Třince. Většinou se snažím zabavit čtením, ale tentokrát jsem se rozhodla jinak:

I refuse to read
I watch and observe
the landscape or my reflection in the window
the changing weather ~ meditation in (loco)motion




Chtěla jsem si užít tu nádhernou cestu a měnící se krajinu plnými doušky. Člověk si uvědomí, v jaké nádherné pokojně prostorně zelené zemi může žít. Myšlenky i vzpomínky ke mně přicházely, a zase odcházely. Ty, které zůstaly, pošlu teď dál.

Na trasu jsem se poprvé vydala kvůli pokusu o vysokoškolské studium žurnalistiky v Praze. Tehdy cesta do Prahy kvůli úpravám koridoru trvala 6 hodin. Vždy jsem si říkala, že ji využiju, abych se cestou učila. Podařilo se mi to jen dvakrát. Před zkouškami. Tehdy myslím také probíhala kampaň v Českých drahách, která přirovnávala cestu vlakem k trochu jiné poezii. Slova člověk nacházel opravdu až příliš rychle, když v pátek odpoledne se všichni ve snaze najít volné místo přiřítili na nástupiště jako fanynky na koncert oblíbené kapely. Byl to nedůstojný boj, který prohráli ti, co zůstali stát na chodbičce nebo u WC.

Zpoždění byla spíše pravidlem než výjimkou. Jednou za Olomoucí se strhla divoká bouře, stromy popadaly na koleje. Tehdy jsem tam nedobrovolně strávila několik hodin. Další rok už jsem v Olomouci studovala a do Prahy se vrátila jen na exkurzi nebo kvůli odletu na Taiwan. Při dlouhém čekání se ale cesta proměnila ve společenské setkání. Cestující v kupé si začali mezi sebou povídat! Dozvěděla jsem se, že jednomu z nich České dráhy změnily život, když nedojel včas na přijímačky a začal tak studovat jiný obor. Vedle v kupé seděl Yukie z Japonska, který chtěl pokračovat do Krakova. Dali jsme se do řeči, protože tehdy jsem se o Japonsko dost zajímala. Povídali jsme si kvůli zpoždění dlouhé hodiny. Odkojená sledováním filmů, jsem očekávala od tohoto setkání nějaký romantický zvrat. Ten se ale nekonal ani z jedné ani z druhé strany a po pár kamarádských smskách bylo po všem. Bylo ovšem nádherné sledovat, jak se lidé spojeni nepříjemnou situací najednou začali jeden druhému otevírat. Průvodčí ve vlaku se snažil všem také co nejvíce pomoct. Z nejdelší cesty vlakem se nakonec stala ta nejlepší.

Je skoro až k neuvěření, jak jsem se proměnila já i samotná doprava na železnici. Dnes, pokud cestuji se soukromým dopravcem, se nemusím bát o místo. I když jsem si všimla, že ostatní spolucestující občas pořád nervózně pobíhají po nástupišti jako za starých časů. Holt zvyk je zvyk. Dnes si mohu v klidu vychutnávat cestu, protože vím, že se nemusím bát o svoji bezpečnost, když ve vagónu pořád přechází stevard, nemám smůlu, jestli nemám s sebou vodu nebo svačinu, protože si mohu pohodlně objednat, a ani nemusím mí z hrůzu z návštěvy toalety. Mohu cestovat důstojně a za to jsem opravdu vděčná. Samozřejmě nevidím do pozadí businessu, kolik lidí ztratilo kvůli těmto změnám zaměstnání, ale vždy si kladu otázku, proč přichází změna k lepšímu až po tom, co už nemáme na výběr? To opravdu nešlo zlepšit podmínky ve státních vlacích už předtím?

Může se člověk změnit předtím, než když už nemá na výběr?



Když chcete mít jasno, otevřete okno.

Poezie na nádraží ale pořád žije.