čtvrtek 29. března 2018

Anna na horách

Možná procházky v přírodě nevyřeší všechno, ale přinejmenším dávají odpočinout myšlenkám, a to je sakra velká zásluha. Na hory jsem odjížděla s problémy svými i cizími, soukromými i pracovními. Vrátila jsem se s nadhledem a chutí řešit jen to, co je v mé moci.

Nelyžuji a nemám běžky, jediné co jsem chtěla, bylo spatřit zasněžené kopce a lesy. Naštěstí mám muže, který si na blešáku koupil „vintage“ běžky i boty za 40 Kč a můj zasněžený sen se mohl letos splnit rovnou dvakrát, nejdřív v Jizerských horách a po druhé na Šumavě, o které je můj dnešní krátký předjarní příspěvek.

Cestou k Černému jezeru: manžel na běžkách, já na procházce

Vše bylo ukryté v mlhách a já jsem dohlédla jen pár kroků před sebe a pár kroků za sebe. V té omezenosti pohledu byla nesmírná krása i moudro: i když se o to snažím ze všech sil, nedokážu předvídat budoucnost a nedokážu změnit minulost.

Musela jsem svým pohledem i svými myšlenkami zůstat tam, kde jsem byla, protože dál to prostě nešlo. Sice jsem cestou potkávala kolemjdoucí, ale ta krátká setkání se rozplynula v mlze.

Cesta k Černému jezeru byla magická


Černé jezero


Na Lanovce k Pancíři

Poprvé na lanovce jsem byla ztuhlá hrůzou. Koupili jsme si lístek těsně před zavíračkou a pan provozní mě usadil dřív, než jsem stihla pochopit zabezpečovací systém. Nějak jsem se ale stihla „zaklapnout“, přesto jsem se křečovitě držela železné tyče (špatný nápad v mrazu) a přidržovat chodecké hole (i sebe) před upadnutím do hlubokého lesa.

Podruhé na lanovce jsem pozorně sledovala malé děti, jak se nechávají unášet do výšin v klidu a beze strachu (alespoň dle držení těla, protože většina z nich měla lyžařské brýle). Já pořád měla strach. Začala jsem přemýšlet, kolik toho mě v životě děsí, a cestu lanovkou jsem brala jako cvičení, jak se svým strachem pracovat a postavit se mu.

I choose courage




Po třetí bylo ráno, liduprázdno, kopce ještě v mlhách, relativně pohodlně jsem se posadila a konečně se začala dívat kolem sebe. Před sebe, pozorovat vrcholky stromů a cítila ten nesmírný klid v korunách stromů. Natáhla jsem ruku, dotkla se větví a začala jsem se s těmi stromy zdravit.

Tam nahoře
mezi stromy
byl tak nadpozemský klid







Pohled z Pancíře


sobota 3. února 2018

Taipeiská odysea: Jak jsme na Taiwanu uzavírali účty

Poznámka: toto je post o pobytu na Taiwanu v listopadu 2016. Ano, je to trochu pasé, kdo chce sledovat moje aktuální cokoliv, ať se podívá na můj Instagram. Blog slouží k zaznamenání toho, co chci, aby bylo uchováno trvaleji. A taky je to způsob, jak se přenést zpátky v čase a trochu potrápit mou paměť #ještěŽeMámFotky.

Úterý 22.11.2016 Je třeba to uzavřít

Na krásném ostrově už nám zbývalo jen pár dnů a plánů bylo nespočítaně. Nejdřív jsem chtěla uzavřít jednu důležitou kapitolu, abych se mohla pohnout dál a netrápila se již vzpomínkami na to co mohlo být a co se nestalo: potřebovala jsem uzavřít účty… bankovní účty.

Než jsem totiž před 8 lety odjela, dělala jsem na Taiwanu to, co dělají všichni cizinci: pro pobavení místních jsem v televizi zkoušela lokální pokrmy, svěřovala se v televizní talkshow, dělala rozhovor pro rádio o taiwanské popmusic. Protože se ze mě ale televizní hvězda nestala, pomáhala jsem i ve škole při zahraničních návštěvách nebo pracovala v kavárně.

Některé brigády jsem dělala těsně předtím, než jsem definitivně odjela, a peníze mi na účet nepřišly včas. Přes ujištění taiwanské banky, že jejich kartu budu moc použít i v zahraničí, se mi po návratu do ČR výběr z bankomatu nezdařil.

Našla jsem tedy ve svých starých složkách vkladní knížky a dřevěnou pečeť, která sloužila místo podpisu, a vydala se do bankovních institucí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi na jednom účtu zbylo něco kolem 5 000 Kč, samozřejmě v taiwanských dolarech.  Takové kapesné se v zahraničí hodí! V další bance už jsem měla sice jen něco kolem 10 korun, ale co, na chodníku to člověk taky nenajde! 

Pochválila jsem se za výběr hotelu, protože obě banky byly v pěší vzdálenosti od našeho bydlení. Jelikož Matúš v ten den v ČR slavil narozeniny, mohla jsem mu za před 7 lety vydělané peníze aspoň na dálku koupit dort, vyfotit ho a sdílet přes internet pocity z jeho snědení.

Ty obchůdky s kaligrafickými potřebami tu byly vždycky?

Odpoledne jsme se vydali do oblasti, kde jsem na Taiwanu studovala poprvé: na National Taiwan Normal University, jak název napovídá jen pro normální lidi. Trochu mně mrzí, že mě kaligrafie začala zajímat až po návratu do ČR, protože tolik obchůdku s kaligrafickými potřebami jinde, než právě kolem této univerzity v Taipei nenajdete. Od mistra Quentena Lee jsem si vzala adresy a navštívili jsme všechny, které byly po cestě do kavárny, kde jsme se měli potkat s Tomášem Řízkem, českým mistrem ilustrace se slibně se rozvíjející kariérou na Taiwanu. 

Aby dostál svému jménu, představil nám nejlepší řízek na Taiwanu a vzal nás do hospody, kde se scházejí zahraniční studenti čínštiny.Celou cestu nám neuvěřitelně pršelo, a i když jsem si představovala, že si užijeme večer v parku u Chiang Kai-shekova memoriálu, nakonec jsme udělali jen pár romantických fotek v dešti a odebrali se do svých dočasných domovů.

23.11.2016 středa, potkat se je třeba

Další den proběhl ve znamení setkávání. Užili jsme si skvělý oběd o několika chodech ve společnosti bývalého kolegy a jeho manželky. Krátce nakoukli do centra hipsterismu ve čtvrti Ximending, stihli zahájení výstavy kaligrafie profesora Quentena Lee i večeři s mojí spolužačkou z filmové školy.

Moc mě potěšilo, že si na mě ještě pár lidí na Taiwanu vzpomnělo. Popravdě jsem musela i několika známým setkání odmítnout. Osm dnů je opravdu málo, obzvlášť když člověk trpí časovým posunem a z hotelu se před jedenáctou (dopoledne) nedostane. Navíc jsem si po 7 letech chtěla užít Taipei po svém, a ti co mají asijské kamarády vědí, že setkání kvůli jejich pohostinnosti nebývají zrovna krátká. Slibuju (hlavně sobě), že jestli se na Taiwan dostanu na delší dobu, budu se znovu ráda potkávat.

24.11.2016 čtvrtek - Sun Moon Lake

Čtvrtek se jevil jako nejlepší den udělat si výlet pryč z Taipei.  Když jsem (ne)plánovala svůj týden na Taiwanu, hlavní město jsem moc opouštět nechtěla. Většinu času během svých studií jsem strávila v Taipei a tam jsem se cítila nejjistěji. Hlavní město navíc nabízí tolik atrakcí, že se člověk zabaví na dlouho a nemusí čelit výzvám typu neexistence hromadné dopravy a špinavých toalet, jak je to často hned za hranicí Taipei.

Pořád jsem si ale říkala, že bych měla zajít někam, kde jsem ještě nebyla. V našem prvním hotelu měli čaj Sun Moon a to bylo znamení, že se máme vydat k jezeru Sun Moon. Navíc tam přímo z vlakové stanice v Taizhongu jede turistický autobus. Vyrazili jsme tedy na hlavní nádraží, kde jsme si v informacích ještě vše ověřili, rychle koupili lístek na rychlovlak a vyrazili jsme.

Cesta byla překvapivě prostá jakýchkoliv problémů. Nejlepší bylo, že jsme z pohodlí sedačky mohli obdivovat nádherné výhledy: nebetyčící hory v mracích a po dlouhé době i slunce a palmy. Už ani nevím jak, ale od autobusové zastávky jsme celkem pohodlně došli k jezeru (pravděpodobně jsme následovali všechny ostatní a jejich směr chůze).

Jak se potvrdilo, když jsme mimo Taipei, tak i kvalita sanitárních zařízení klesá rapidně, ale naštěstí všechno vynahradilo nádherné okolí. Někdo mi říkal, že Sun Moon Lake je hodně turistický a nestojí to tam za to. Nás nebesky modré jezero a kopce tyčící se nad ním v mlhách a mracích uhranulo. Vydali jsme se na značenou trasu, která začínala kousek od turistického centra. V podstatě jsme kopírovali tvar jezera, dělali milion fotek a užívali si čerstvý vzduch, slunce a přírodu, které nám v Taipei tolik chyběly.

Jediný problém nastal při návratu do Taizhongu. Když jedete k jezeru, tak je skvělé, že si nemusíte (ani nemůžete) kupovat rezervace do autobusu, při večerním odjezdu nás ale čekala dlouhá řada do autobusu už půl hodiny před odjezdem.  Dostali jsme se dovnitř jako poslední, a ještě jsem musela použít to, co jsem se na Taiwanu naučila jako první: hádat se v čínštině. Oni totiž Taiwanci jsou velmi milí a úslužní, ale často taky naprosto flegmatičtí a dokopat je k činu někdy vyžaduje ostřejší tón.

Řidič autobusu totiž počítal, kolik osob se ještě do autobusu vejde (na stojáka nebylo možné jet), už se zdálo, že je to v pohodě, když nakonec řekl, že jenom jednu osobu. Já jsem se obořila, protože před chvilkou říkal něco jiného. Šel to ještě přepočítat a vešli jsme se. Kdybych ho na chybu neupozornila, tak je schopný odjet bez nás. Je fakt, že jim tento bezstarostný způsob fungování závidím, ale moje 3 % nedoložené germánské krve mi takový přístup nedovolí, a ani 3,5 roku a týden na Taiwanu mě nezměnilo.

25.-24.11.2016 pátek a sobota

Poslední dny jsme věnovali nutným restům: návštěvě muzea papíru, a hlavně akci k zakoupení dvoudenní jízdenky na metro: krabičku ananasových koláčků zdarma. Do obchůdku, kde si je člověk může vyzvednout, jsme dorazily naprosto vyčerpané a na pokraji dobré nálady. Prodavačka nás ale pohostila čajem, ananasové koláčky rozpekla a získala si naše srdce i obsah našich peněženek, protože jsme u ní nakoupili koláčky jako dárky. Plné síly jsme vyrazily do mého milovaného Danshui.

V sobotu jsme ještě zavítali do zbývajících kaligrafických obchůdku, věnovali jsme čas jednomu řízku a mistru Řízkovi, kterého jsme náhodou potkali v papírnictví v okolí ShiDa.

Poslední posezení v Ni hao cafe hotel a zpátky na hotel, kde jsme si vyzvedli zavazadla a na letiště nás odvezl neskutečně milý pán, který nám celou dobu pouštěl taiwanské lidovky, a nakonec nám daroval výborný koláčik typu mochi.

Na letišti mají navíc skvělou službu, kde vám prodají krabice, do kterých si můžete zabalit cokoliv a nechat to odbavit (pokud to Vaše aerolinka umožňuje). Trochu mě jen zarazilo, že restaurace na našem terminálu striktně zavíraly v 21:00, s tím, že v 20:30 už v jejich nabídkách chyběla většina sortimentu.


Z Taiwanu jsem vždy odlétala zalitá slzami, tentokrát jsem ale byla vděčná a šťastná, protože jsem neodlétala ze svého domova, jak jsem na Taiwan několik let svého života nahlížela, ale vracela jsem se tam, kam patřím teď, do Česka. 


Na rozloučení s Taiwanem posílám fotky od jezera Slunce a měsíce.






pondělí 6. listopadu 2017

Jak jsem po 20 letech opět sedla na kolo aneb podzimní výlet

8:00 Dobrý den, máte palačinky?

V mikulovském hotelu Galant jsme si vychutnali pořádnou snídani, bohužel bez klíčového chodu v podobě palačinek, nemohu ji tedy dát vyšší hodnocení než 80 %. Matúš mi během snídaně představil program výletu na cca 4-5 hodin. Co to je pro nás, známé výletníky, že. Byl tady ale jeden zádrhel. Mělo to být na kole.

9:15 Panika na parkovišti

Odmítám usednout na bicykl, protože se z pochopitelných důvodů obávám, že po 20 letech nebudu vědět, jak udržet rovnováhu (a nevěřím, že se takové věci nezapomínají, to samé mi všichni tvrdili o bruslích, a vždy jsem to bezpečně zapomněla).
Čekám až i ten poslední člověk na parkovišti usoudí, že není proč zůstat a dívat se, jak stojím vedle kola a zoufale se držím řídítek. Najednou usedám a jedu.

Stress level: 10/10

Chtěla bych říct, že žádný automobil na parkovišti nepřišel k újmě.

10:00 Cyklostezka

Po kličkování městem, kdy jsem každý automobil vnímala jako ocelové nebezpečí, jsme se dostali na cyklostezku. Matúš si každou chvilku sesedl z kola a přečetl si informační tabuli. Já jsem měla problém s nasedáním a sesedáním („a s bržděním,“ pozn. Manžela), tak jsem se řítila před sebe na kole dál. Bylo mi líto každého chodce a cyklisty, které jsme potkali. Můj děs v očích a absolutní koncentrace na cestu byly jasným znamením, že ode mě se žádného cyklistického pozdravu ve formě nadzvednutí dlaně nebo „Ahoj!“ nedočkají.

Stress level: 10/10


11:30 Dojeli jsme do Říma

…nebo aspoň jeho obdoby na jižní Moravě a já jsem poprvé upřímně ráda, že jsem na bicykl usedla. Cítím se skvěle, hrdá na sebe, že jsem to zvládla a díky tomu mohu obdivovat takové nádherné stavby. Nejraději bych tam zůstala a kochala se, ale neplníme Matúšův časový plán, tak pokračujeme dále. Naštěstí mě (a spoustu dalších kolemjdoucích) stihne manžel vyfotit, takže si můžu tu krásu užít aspoň na fotkách.

Happiness level: 9/10





Matúšova kratochvíle: dokumentační fotky mě na kole. (Dobře ví, že se to v dohledné době nebude opakovat :)

Dojeli jsme do Říma. Tady na začátku jsem se ještě usmívala.


12:00 Valtice

Rychlá fotka u zámku a Matúš už nasedá na kolo než ho přesvědčím, abychom se předtím aspoň najedli. Pozoruju ostatní páry na kole a přemýšlím, jestli jsou ty dámy na bicyklu dobrovolně nebo v rámci zachování dobrých partnerských vztahů („Jsou tam dobrovolně,“ tvrdí Manžel. Já o tom silně pochybuji.)

Energy level: 2/10, po obědě 6/10

13:00 Don’t stop (…believing)

Vyrážíme a v rychlém sledu střídáme památky, u kterých bychom kdysi strávili celý den: Dianin chrám, Hubertova socha (tady mi už Matúš říkal, ať ani nesesedám z kola, dáme selfie a pokračujeme dál), Tři grácie, Apollonův chrám. U posledního si na chvilku odpočineme, Matúš si kupuje turistickou známku na hůl, což je menší zázrak, protože ve stánku s občerstvením na konci sezony už jinak nemají ani tatranku, natož moje vytoužené palačinky.

Je to dobrodružná cesta a mně docházejí síly. Zvažujeme co dál, jestli ještě dáme Janův hrad nebo to otočíme a vrátíme se. Jelikož jsem byla ráda, že jsem právě přežila drncající děravou lesní cestičku a Matúš mě ujišťuje, že i přes Janův hrad to bude do Mikulova trvat maximálně hodinu, souhlasím s pokračováním cesty.

Důvěřivost level: 8/10 („Hehehe!“ pozn. Manžela)

15:00 Pravda bolí (toho, kdo ji sdělí)

Před Janovým hradem stojí nepřehlédnutelná cedule: Mikulov 17 km a mně se udělají mžitky před očima, protože vím, že za hodinu se tam nedostaneme ani náhodou. Nechávám své emoce vybulat na povrch, ať vyprsknou na kohokoliv, kde je způsobil (=Matúš). Jsem unavená, vystresovaná, příšerně mě bolí zápěstí, krásu okolo ani nevnímám. Usedám na kmen a pozoruju, jak si lidé vychutnávají jedno z posledních teplých slunečních odpolední: postarší dáma si čte ve stínu stromu, mladá rodinka si na dečce u řeky vychutnává piknik. Proč jen my musíme pořád šlapat dál, vidět něco víc? Proč nemůže zůstat na jednom místě a jen si to užít? Matúš se vzdaluje. Správně tuší, že v ten moment je lepší odejít než odpovídat.

Po sandwichi, burčáku, Matúšovem sebezpytování a hlavně odpočinku překonávám krizi, a jak už to bývá i v životě, přichází ten nejkrásnější úsek cesty.

Hopefulness level: 10/10

Valtice: jen další zářez na trase.

A že jich na cestě bylo požehnaně.



Já jsem si ale přála jen jedno: zastavit se.

16:00 Lednice

Po krátké zastávce u zámku v Lednici, který Matúšovi svou impozantností vyrazil dech, jsme se vydali do Mikulova. Cestičky z kopce podél jezer, nádherný západ slunce a ten pocit, že za chvilku už to skončí a budeme mít pohodičku mi dodaly sil překonat i náročné úseky na silnici mezi auty.

18:00 Já to zvládla! („Good,“ pozn. Manžela)

Po 20 letech na kole jsem najednou ujela 56 km! Sice se nejednalo o nějaký můj životní sen, ale to že jsem překonala svůj strach a fyzické omezení mně nabíjí euforií („!!!!!!“ pozn. Manžela).

Mám pocit..., ne..., vím, že dokážu vše, proto:

1) bez ostychu sním všechny koláčky na recepci
2) vyprosím si papučky, které nám ani druhý den nedali na pokoj, i když jsem na ně měli nárok
3) stihneme wellness v hotelu i kdyby to mělo být jen na chvilku
4) najíme se v té vyhlášené restauraci Sojka
5) uvidíme padající hvězdu nad Svatým kopečkem (to už byl dárek od pána Boha).

Awesomeness level: 10/10

Dala jsem na sestru a k poslednímu bodu přidala ilustraci, protože má ráda moje 
„naivní“ umění.




Nezastavuju.

Najdi Annu.

středa 18. října 2017

Jak si Matúš myslel, že jedeme do Valtic a jeli jsme do Mikulova, a jak jsem po 20 letech opět sedla na kolo aneb podzimní výlet na jižní Moravu – část první

Poslední víkend na přelomu září a října skýtal příležitost užít si babí léto na jižní Moravě, a tak jsem Matúšovi navrhla, že se vypravíme do Mikulova. V mých představách jsem se viděla, jak relaxuji s pohledem na vinice se sklenkou v ruce, mezitím navštívím nějakou pamětihodnost, pak si dám výbornou kávu a večer se vykoupu ve vířivce.

Bohužel jsem kdysi v milostném poblouznění Matúšovi slíbila, že jednou spolu usedneme za řídítka bicyklu. Místo příznačnějšího „až naprší a uschne“ jsem zvolila „až někdy pojedeme na jižní Moravu“. Matúš, který si nepamatuje ani kde všude jsme letos byli, si však na starodávný slib vzpomněl. Pár dnů před výletem mě začal častovat významnými pohledy a slovy jako od záporáka z bondovky „Den zúčtování se blíží, hahaha“.

Pro vysvětlení, na našich pěších výletech často potkáváme cyklisty v párech a Matúš se za nimi vždycky jen smutně otočí, protože už ode mě nesčetněkrát slyšel, proč odmítám usednout na kolo: 1) nemám bicykl 2) neseděla jsem na něm od základky 3) Mamka mi vždy připomene, kdo z naší rodiny došel na kole k újmě na zdraví.

Nicméně do Mikulova jsme jeli. V Břeclavi, kde jsme přestupovali, Matúš na informační tabuli zjistil, že Mikulov je od Lednicko-valtického areálu poněkud vzdálen. Mně to bylo v podstatě jedno, protože jsem chtěla hotel s dobrou snídání někde v blízkosti železnice, a tak nějak jsem bez pohledu na mapu usoudila, že z Mikulova to určitě bude všude blízko a víceméně jsem měla pravdu.

V sobotu jsme dojeli na hotel, který byl od nádraží vzdálen jen 20 minut pěšky, bohužel cestou do kopce. Paní recepční nám sdělila, že ten den již nemají k dispozici žádná kola, protože už byly zamluveny pro jednu početnou skupinu (a rezervaci provedla nějaká Anna Gaura ;) ). Těžko jsem před Matúšem skrývala svoji radost, která bohužel neměla dlouhého trvání, protože na neděli už kola k dispozici měli.

Ale v to sobotní odpoledne jsme si ještě užili pravou mikulovskou romanťárnu: obešli jsme si zámek, vylezli na Kozí hrádek, a ani Svatý kopeček neunikl naším párovým selfie. Poněkud unaveni jsme rozhodli se občerstvit a hle - problém. V okolí se to sice hemžilo vinárnami, ale pořádnou restauraci jsme nenacházeli a do míst s hodnocením kolem 2 hvězdiček se nám nechtělo. Vypadá to, že kolem náměstí je pořádná restaurace jen jedna. Naivně jsme se tam vydali hledat volný stůl. Naštěstí jsem si vzpomněla na jednu italskou restauraci, kolem které jsme procházeli, když jsme šplhali k našemu hotelu.

Usedli jsme do sklípku, dali si skvělé domácí těstoviny a k vínku jako pozornost dostali sýr, olivy a uzeniny – prostě dokonalost. Nakonec jsme stihli i večerní prohlídku hrobky Dietrichsteinů s dávným poutníkem. Nevěděli jsme moc co od toho čekat, ale líbilo se nám to moc.

Nejdřív jsme si v levém a pravém křídle potemnělé kaple prohlédli rakve celé familie. Potom jedna slečna v kápi zazpívala Hallelujah, následoval poetický příchod poutníka, z jehož slov si matně pamatuji: „Všechno znám, jen sebe ne“. Následovalo povídání o historii z úst konšelových, výstup na terasu, další hudební vložka, tentokráte z obecenstva, nakonec ještě jedno hudební vystoupení, krátké povídání o historii a skoro nás tam s Matúšem zamkli, když jsme se začetli do popisků. Poutník se s námi rozloučil slovy, jestli se v prostorech hrobky už chceme připravovat na život věčný. Tak jsme raději poděkovali za prohlídku a utíkali do hotelu trénovat na spánek věčný.

Příště o 56 km na kole.

Mikulov.

Bylo tam moc hezky, ale vítr se nás snažil zavát zpět do Prahy.

Uličky a podzimní dekorace. Instagram ready.

In between.

Romanťárna.


středa 27. září 2017

Naše nejlepší předsvatební rozhodnutí (kromě výběru životního partnera)

Svatbu jsme začali organizovat záhy po zasnoubení v lednu 2016 (Manžel: „ja som nevedel že sme to hneď začali organizovať“, „Manželka: ano, já vím, žes to nevěděl ;)“ ). I když jsme postupovali systematicky, poslední dva měsíce, neřku-li poslední dva týdny nám daly opravdu zabrat. Kdybyste mě v té době potkali, určitě bych vám radila nikoho na svatbu nezvat, vzít se na úřadě a peníze vrazit raději do cestování (Manžel: „nebo do bytu“).

Chtěli jsme, aby hosté měli ke svatbě základní informace, tak jsme pro ně založili na facebooku skupinu a doplnili ji tématickým obrázkem, který shrnoval naše předsvatební pocity (Manžel: „I like“)
My jsme to nakonec zvládli a soudě dle vlastního pocitu „Nejlepší den v životě“ a ohlasů svatebních hostů „úžasná atmosféra“, „dojali jste mě…“,  „krásná místa“, „bezchybná organizace“, „Vaše svatba je krásnější než moje vlastní“ (dobře tady trochu přeháním, tohle nám nikdo neřekl), se nám par věcí povedlo:

1) Vzít si týden před svatbou dovolenou

Jelikož jsme si svatbu organizovali sami, a otravností, které bylo třeba vyřídit / rozhodnout před svatbou neúprosně přibývalo, potřebovali jsme být co nejvíc flexibilní, a to nám ty dny „volna“ umožnily.
Pokud tedy chcete uspořádat svatbu za dva týdny, a máte vyřízeny formality na úřadě, tak to půjde, věřte mi. Všechno důležité se totiž řeší v té době.

2) Ještě lepší rozhodnutí ale bylo…Odjet na víkend před svatbou pryč

My jsme se vydali do Budapešti, naší oázy klidu a harmonie. I když jsme ještě během 7hodinové cesty ladili program pro hosty a další maličkosti (Manžel: „a nemali vytlačené lístky na vlak“, Manželka: „což se ukázalo jako problém, když cestujete dál než na Slovensko“), přímo na místě už jsme se ničím nezabývali a mohli se aspoň na 3 dny nadechnout, oslavit naše pětileté výročí a načerpat síly na poslední zápřah.

3) Uspořádat svatbu na místech, ke kterým máme citové pouto

Nejsme z Prahy ani z Roztok, ale začátky našeho vztahu jsou s těmi místy úzce spojeny. V Praze jsme se potkali, v Roztokách na Levém Hradci jsme byli poprvé společně v kostele, do Medové kavárny chodíme prakticky už od dob jejího vzniku. Navíc všechno do sebe zapadalo a mohli jsme našim blízkým ukázat místa, o kterých jsme jim dosud jen vyprávěli.

4) Dát na svoji intuici

Nerada nakupuji, ale když už se náhodou ocitnu v obchodech, řídím se heslem „I see it, I love it, I buy it“ (Uvidím to, líbí se mi to, kupuji to). Zmínil se kdysi někdo o pěkném místě na svatební oslavu? Zavolejte tam. Líbí se vám, jak na vánočních trzích hraje kvarteto? Vezměte si vizitku a napište jim.

Během plánování svatby jsem se nedívala na svatební blogy (Manžel: „to nie je pravda“) , a jsem za to moc ráda, protože cokoliv co uvidíte, vás začne nahlodávat otázkami, jestli byste to neměla zakomponovat do vlastní svatby. Odpověď je „Ne, neměla“.  K tomu se ale pojí další bod:

5) Nenechte si to vzít

Když nám začal narůstat rozpočet, začali jsme přemýšlet, jestli jsou kvarteto (moje srdcovka) nebo historická karosa (Matúšova) opravdu nutné. Zpětně ale můžu zhodnotit, že bez těchto dvou složek, na kterých nám velmi záleželo, by to nebylo ono.

Filmové melodie v podání smyčcového kvarteta naplnily kostel romantickou atmosférou a první tanec v altánku obklopeném snad celou Prahou byl naprosto dokonalý a nezapomenutelný. Historická karosa nejen elegantně vyřešila přesuny hostů i novomanželů, ale byla i vděčným objektem pro focení i ostatní účastníky silničního provozu, kteří nám nadšeně mávali.

6) Neváhejte změnit dodavatele i krátce před svatbou

Když jsme začali hledat místo na oslavu, měla jsem už vyhlídnutý hezký hotel za Prahou. Bohužel komunikace z jejich strany byla natolik vlažná, že štěstí bylo na naší straně, když to nakonec neklaplo. Na druhém místě, které jsme navštívili, na naši prosbu o kalkulaci reagovali až po několika týdnech s tím, že se nám ozvou později. Neozvali.

Nakonec jsem si vzpomněla na Letenský zámeček, kde jsme pořádali akci z bývalé práce. Jedna kolegyně mi tam před lety jen tak mezi řečí řekla, že tohle místo je perfektní pro svatbu. Poslechla jsem intuici a zavolala tam. Koordinátorka hned po telefonu potvrdila termín. Po celou dobu probíhala rychlá, profesionální a bezproblémová komunikace, která vyústila v dokonalý servis i během svatebního dne.

Tři týdny před svatbou jsem se také rozhodla změnit floristku, která i přes moje urgence po několikáté nesplnila, co měla.  Zamířila jsem tedy do geograficky nejbližšího květinářství (Manžel: „50m od bytu“) v roztockém Studio Flores, kde mi v rekordním čase splnili vše a navíc i překvapili vlastní kreativitou a detaily.

Poučení? I když se vás před svatbou všude snaží přesvědčit, že pokud nebudete mít rezervovány služby rok dopředu, je vše ztraceno, není to pravda. I velmi kvalitní dodavatelé najdete téměř na poslední chvíli. Možná nemají nejkrásnější fotky na Instagramu (Manžel: „a kto sa tam díva?“, Manželka: „všechny nevěsty“) a není o nich vidu ani slechu na hipsterských akcích (Manžel: „čo to je?“ Manželka: „to byly ty svatební veletrhy a design markety, na které jsme SPOLU chodili“)  a svatebních blozích, ale jsou stejně, ne-li víc kreativní a hlavně zkušení profesionálové.

7) Zapojte snoubence

Může se zdát, že organizace svatby je vyloženě dámská záležitost a úloha muže skončila žádostí o ruku (a ke štěstí stačí jen, aby se ženich na svatbu dostavil), ale když si svatbu organizujete bez pomoci zvenku, nezapomeňte zapojit toho, s kým chcete vytvořit tým pro život.
Obzvlášť v otázkách dopravy a alkoholu je radno milého zaúkolovat. Já osobně bych přesuny moc neřešila, poslala hostům adresu a kdo se dostaví, ten se dostaví (Manžel: „nikto sa nedostaví, Manželka: „My jsme přišli na všechny svatby, a nikdo nám dopravu nezajišťoval“). V otázce pití bych skončila u kávy.

Poslední dva týdny byly ke všemu tak hektické a náročné, že jsem to přestala zvládat a žezlo organizace převzal dobrovolně Matúš, který si to vzal jako bojový úkol s pracovním názvem „Let’s get the shit done“.

I když jsem věděla, že je Matúš schopný organizátor výletů, talentovaný, chytrý a ambiciózní muž, nevěděla jsem, že v době emocionálního vypětí, neztratí hlavu, ba právě naopak přijme to jako výzvu a zařídí vše, co je potřeba. Kdybychom měli koordinátorku, tak bude asi vše méně stresující, ale nedozvěděla bych se, jaké další skvělé vlastnosti muž mého života má.

Plánovali jsme hodně, ale ty momenty, které mi naprosto vyrazily dech, se stejně staly tak nějak mimochodem. O tom možná někdy příště.

V den svatby už to byla pohodička a my jsem si ji užili na 100 %. Autor fotografie: janhromadko.com







sobota 26. srpna 2017

Grilled goddess v antických vlnách

Jak přežít dovolenou u moře (a zemětřesení)


Říkají mi holka ve stínu. Slunce si nepokrytě vybírá své oběti, ale na mě nedosáhne. Ukrývám se před ním za stromy, budovami, pouličními sloupy. Týden u moře s cestovkou se proto jevil jako výzva. Život v manželství je ale takových dobrodružství plný, tak jsem si sbalila klobouk a mohli jsme vyrazit na druhé líbánky na řeckém ostrově Kos.

V svém letním outfitu jsem se cítila opravdu dobře, tak říkám manželovi: „I feel like a Greek goddess“ a Matúš na mě „Co co, grilled goddess?“ Každý myslí na něco jiného.


Jak si zpestřit organizovaný zájezd?

Aby mě manžel nepřipravil o zážitky, odlétali jsme místo z Prahy, kde se dlouhodobě zdržujeme, z Brna, kde jsme letos byli jednou ale zanechalo na nás dojem.

Pro ještě zajímavější dobrodružství jsme z brněnského letiště měli vzlétnout v 5:00. Ráno v pět.
Mohla jsem se tak vrátit do mládí, když jsme se sestrou jezdily na koncerty HIM a nasedali ve 2:00 v noci do vlaku Český Těšín-Varšava. 

O půlnoci jsme v Praze nastoupili do vlaku a natáhli se přes sedačky, pak taxíkem na letiště a ve 3:00 ráno už jsme na brněnském letišti čekali na check-in. Ve 4:00 jsem si dala kafe, kolem 4:30 jsme došli k letadlu a mohli se v klidu oddat spánku v letadle.


Na Kosu nás na těch pár metrů k příletové hale, co jsme v Brně prošli pěšky, nahnali do autobusu. Hned vedle letiště se nacházel kostel. Příletová hala vypadala, že už má to nejlepší za sebou. Stěny zdobily vybledlé obrázky krás ostrova, tabule hlásila přílety z Tel-Avivu, Warszawy, Brusselu,… To, že je letiště staršího data by tolik nevadilo, ale nejšpinavější toalety, jaké jsem v životě na letišti viděla, už ano.

Naštěstí nás hned u východu čekala delegátka a kolem 8:00 místního času už jsme snídali v hotelu Tropical Sol.

Dovolenou si můžete okořenit i tím, že pojedete do seismické oblasti, v Evropě jinak známe pod svým krycím názvem Středomoří.

Proč lidé jezdí s cestovkami? (už to trochu chápu)

Pohodlí

Po příletu k vám přiskočí milá delegátka, která vás rovnou nasměruje k autobusu do hotelu, a pan řidič si od vás ochotně vezme zavazadla. Připadali jsme si jako VIP, když jsme nemuseli tahat zavazadla a objevovat taje místní hromadné dopravy (která pravděpodobně stejně neexistuje).

Cítíte se jako doma

Na hotelu si vytváříte s personálem vztah a nedej bože, když necháte na talíři polovinu rajčete, hned vás šéf, číšník a kuchař v jedné osobě upozorní, že takhle by to nešlo a tu zeleninu už vždycky dojíte.

Oblečení na jeden den vám vydrží týden

Pokud jste muž, stačí vám šortky ala plavky s jedním tričkem, které si v rámci zachování dresscodu nahodíte na večeři v restauraci. Jinak byste se obešli i bez toho. 

Pokud jste žena, je to trochu složitější hlavně proto, že se chcete blýsknout šaty, které jste si kupovala jen s tím cílem, abyste je vytáhla u moře. Nikam jinam než k romantickým procházkám v letovisku a posedávání v baru se bohužel nehodí.

Matúšův outfit den první. Matúšův outfit den druhý. Matúšuv outfit den třetí. Máte představu ;)


Hodit ručník…  přes balkon

Přestože je balkón vybaven sušákem nebo aspoň šňůrkou na pověšení oblečení, v rámci bodu „jako doma“ si přes něj přehodíte svůj ručník, abyste místní letovisko zkrášlili nápisy jako „Love Pink“ (naše sousedka), nebo Love Greek summer (my). Tyto ručníky s duchaplnými nápisy si všichni kupují u místních Vietnamců převlečených za Řeky.



Bez výletů není dovolená

Výlety máte pořád na dosah ruky, což nám zatajili rodiče, kteří nám jako dětem tvrdili, že ležet celý týden u moře by byla nuda, a proto jsme jezdili pouze na nekonečné poznávací zájezdy busem. 
V letovisku sídlilo několik prodejců a zařídit si výlet bylo otázkou několika minut, a tak jsme večeřeli při západu sluníčka v horské vesničce nebo jsme poznávali krásy okolních ostrovů.





V létě na jih?

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč lidé jezdí v létě do „teplých krajin“. Pravdou ale je, že spalující horko lépe překonáte skokem do vody a následným mojitem v ruce, než v ulicích rozpáleného města.

Jak přežít zemětřesení?

a) Nevyskytovat se blízko epicentra zemětřesení

Mně a Matúšovi se to podařilo. I když jsme se na místech, kde došlo k největším škodám, procházeli jen pár hodin předtím.

b) Když ztratíte pevnou půdu od nohama (doslova), tak se chytnete toho, koho máte rádi za ruku (klidně i svoji vlastní) a vyrazíte do temné noci pozorovat hvězdy. 

Sen o zemětřesení se změnil ve skutečnost, když s námi začala ve spánku cloumat postel jako loď v rozbouřených vlnách. Zemětřesení jsem v minulosti zažila na Taiwanu, když jsem bydlela na koleji a spali jsme na patrových postelích, pod nimi byl jen psací stůl.  Tehdy to s námi začalo kymácet úplně stejně. Probudila jsem se vystrašená, pohlédla na mé spolubydlící Taiwanky, které se jen otočily na druhý bok a spaly dál.

V řeckém letovisku ale většinu osazenstva tvořili Němci a Britové, kteří se zemětřesením moc zkušeností neměli. Široko daleko vypadla elektřina, slečna ze sousedního balkónu se nás zeptala, jestli jsme v pořádku, a pro jistotu jsme vyšli všichni ven. Říká se, že během zemětřesení je vhodné prchnout do bambusového háje (zdroj: sestra) nebo zůstat ve dveřích, kde by stěna měla být obzvlášť zpevněná. V praxi nestíháte vůbec nic. Trvá to několik vteřin a než se zorientujete, je po všem.
Po zkušenostech z Taiwanu jsem si ale říkala, že asi nešlo o nic až tak závažného a vrátili jsme se do pokoje. V 5:00 volali rodiče, kteří se o zemětřesení, a bohužel i obětech, dočetli ze zpráv v novinách.

Když jsme si ráno procházeli fotky, kde jsme se jen pár hodin před tím fotili, pili kávu a srovnávali je s fotkami ze zpravodajských webů po zemětřesení, hodně nás to zasáhlo. Posuďte sami:


Zdroj fotky.








Zdroj fotografie


Co jsem se naučila v Řecku?

1) Jsem mnohem MNOHEM šťastnější offline

Jak to jen vyjádřit? Když nesedím celý den před obrazovkou, ať už malou či velkou, tak si plněji a svobodněji užívám blaženost přítomnosti. V hotelu nám navíc moc dobře nefungovala wifi a na pláž jsem si vzala mobil jen když jsem chtěla udělat pár dokumentačních fotek. Bez internetu bych už s největší pravděpodobností nedokázala žít, ale určit si hranice při jeho používání bude pro mě další výzvou.

2) Naslouchat svému tělu – jíst, odpočívat, spát, když chci

V Praze můj den určuje moje zaměstnání. Kdy vstávat, kdy jíst, kdy odpočívat. Na jednu stranu jsem vděčná za jistý řád, na druhou stranu si stále víc přeji si ho určovat sama, i když si uvědomuji, že tomu může předcházet období chaosu.

3) Don’t fight the waves

V moři. Když do mě začaly narážet vlny, tak jsem se dost vyděsila a nevěděla jsem, co si mám s tím nekontrolovatelným živlem počít. Vlny přicházely jedna za druhou a pořádně mě fackovaly, než jsem konečně přestala s nimi bojovat, ale začala s nimi koexistovat. Nejdřív jsem spolu s nimi skákala, pak jsem s nimi plavala a nakonec se nechala nadnášet a jen jsem se rochnila v té nekonečné třpytivé lazurové modři. Plná úcty vůči té nekonečnosti živlu, kterou rozumem nikdy nepochopím, šťastná z toho, že se mohu aspoň na chvíli vzdát myšlenek a kontroly.


4) Vystačím si s málem

Jeden ručník, pár kusů oblečení, ale všechno, co nosím ráda, něco ke čtení něco ke psaní a jsem šťastná.

Teď jen zůstává otázka, jak to aspoň částečně aplikovat v běžném životě….


A abych moje psaní trochu odlehčila, řecká kočka nakonec :D

Vypadalo to na začátek hezkého přátelství...



Bohužel to skončilo v momentě, když se Matúš rozhodl si svou večeři dojíst sám.


úterý 8. srpna 2017

Proč (ne)cestovat ve skupině?

Je dobré mít přátelé. Když vaši přátelé mají strýce, který vlastní chatu v Alpách, jedná se o „friends with benefits“ v pravém slova smyslu.

Na druhou stranu výlet ve skupině obnáší nutnost přizpůsobovat se. Po pěti pracovních dnech nesvobody, jsem na omezení ve svém volném čase značně háklivá. Když ale to, že cestujete s více lidmi s sebou přináší ubytování v rakouské přírodě a výlety za dechberoucími výhledy, tak jsem schopná se přizpůsobit. Aspoň na chvilku 😉

Výhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili.
2) Naučíte se uvařit boloňské špagety pro neomezený počet osob.
3) Poznáte nejnovější trendy v deskových hrách.
4) Vždy je o čem mluvit, obzvlášť když někdo opustí společnou místnost.
5) Můžete si dělat hromadná selfie.

Nevýhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili
2) Rozhoduje ten, kdo má auto. Hrady, západy slunce a nádherné výhledy si vyfotíte jen když použijete malou lest typu: „pokud okamžitě nezastavíte, tak se tady počůrám/pozvracím.“ Kdyby se mi opravdu nechtělo na WCko/zvracet, tak bych si tu vyhlídku snad i užila.
3) Čekáte na ostatní. Když se řekne „vyrazíme v 9:00“ a vy už v 8:50 stojíte s baťůžkem nachystaní na dnešní dobrodružství, tak se zklidněte, vezměte si knížku a usedněte na lavičku a počkejte do 12:00, než se nachystá i zbytek skupiny.

Shrnuto podtrženo, výhody převládají a nepíšu to jen proto, že si to může přečíst hlavní organizátor výletu 😉

Rakousko vs. Česko

Jelikož převládá pocit, že je na západě všechno lepší, rozhodla jsem se taky udělat menší srovnání:

1) Kdežto v Česku už ve vesnicích nenajdete ani tu hospodu, v rakouské najdete nejen hospodu ale i místní jednotu, a hlavně a to především, obchod s kroji.
2) Když už ale v Česku najdete hospodu s jídlem, většinou vám nepoví, jak se nám stalo v Rakousku, že teplá jídla podávají jen od 12:00 do 15:00.
3) Prodavačky v Rakousku Vás obsluhují s nehranou ochotou a vstřícností. Dokonce to vypadalo, že je jejich práce baví. Po 12:00 v sobotu si už ale nenakoupíte.

My jsme si ale nakoupit stihli, na všechny výletníky jsme počkali (i oni na nás), nikdo se nepozvracel ani nepočůral, což ve složení pes, 6měsíční dítě, těhotná paní, zasnoubená slečna, čerstvě zamilovaná a nějací chlapi k tomu, rozhodně stojí za obdiv.

Hromadná selfie se ve skupině dělají snadněji


Velikonoce v Rakousku - čím víc zajíčků, tím víc adidas.


To samé platí i o vejcích ;)



Krásná stanice v Stadl and der Mur...

Opečovávané předzahrádky...

Rajčata červenější...

A řízek se špagetami. Rakousko, to je ráj!

Maskuju se aneb sladila jsem outfit s okolím

První zastávka na WC.

Druhá zastávka na WC.

Kaiserschmarrn aneb císařský trhanec. Původně jsem si ho chtěla dát sama, ale tato porce nasytila celou skupinu aneb další z (ne)výhod skupinového výletu.

Největší atrakce pro turisty.

Tenhle "dům" bychom si možná mohli dovolit... 


Kravičky - skoro větší atrakce než traktor, protože se na rozdíl od traktoru nechaly pohladit.


Přestávám jíst hovězí.

Výletníci na kolejích.

"Wsiąść do pociągu byle jakiego..."
A než se vdám, tak už nic nenapíšu.