pondělí 17. dubna 2017

Tři hodiny v Brně

„Cesta z Prahy do Brna zdá se být o hodně delší než z Brna do Prahy,“ říká jedna kamarádka.

Přesto jsme tu dálku překonali v pohodlném vlaku rakouských drah v restauračním voze s rakouskými cenami. Palačinka za 246 Kč, kterou jsme si nedali, nám pak pomohla užít si Brno, když jsme si v místní v Café Placzek dali jednu za 45 Kč. A to jsme ještě přeplatili, jinde v Brně je nabízeli za 29 Kč.

Místo, kde se schová všechno

Než jsme ale začali poznávat krásy starého města, stáli jsme před nelehkým úkolem: zanechat zavazadla v úschovně. Tento prostor v Brně je strategicky umístěn na nástupišti. Kdokoli, kdo tedy ucítil potřebu, mohl zaskočit do úschovny a zanechat tam své přebytečné zavazadla tělesné tekutiny. Dle zápachu je takové využití úschovny mezi brněnskými občany velmi populární. Nu což, zavazadla jsme tedy umístili do skřínek v takové výšce, aby pro člověka průměrného vzrůstu nebylo možné je omočit. Kdyby se to někomu povedlo, vyžadovalo by to stupínek či žebřík a spoustu zlomyslnosti.

Po tomto zážitku, kdy naše očekávání klesla tak nízko, že už je bylo možné jen překonat, jsme vyrazili do ulic.

Turisté Lidé v ulicích

„Och, jak roztomilé, v pátek v 15:00 jsou ulice a kavárny plné života. Asi končí před víkendem v práci dříve,“ chtělo se mi zvolat, než mi došlo, že není pátek ale středa a ti lidé v ulicích rozhodně nebyli turisté. V Brně si umí užívat života.

K čemuž přispívají i pěší zóny. Člověk zjistí, jak mu překáží ten ruch přeplněných pražských ulic se všudypřítomným provozem a turisty v momentě, kdy se toulá uličkami lákajícími ke spočinutí. „Nemusela jsi jim říkat, že už mám v sobě celou flašku,“ zaznělo mezi dvěma kamarádkami na vedlejší lavičce v Biskupském dvoře, než vyrazily k další… lavičce.

Zatímco můj moderního umění milovný přítel zamířil do Moravské galerie, já jsem se jala poznávat kavárny, které chci navštívit příště. Určitě nevynechám kavárnu Momenta a konečně snad i zažiju i něco kulturního a uvidím expozici o Velké Moravě v Moravském zemském muzeu.


Brno, těš se! 

PS: Určitě čtenáři nedočkavě čekají, jak to dopadlo s úschovnou při vyzvednutí zavazadel. Po vnitřních mukách a rozervanosti jsme se nakonec rozhodli si zavazadla vyzvednout. Jelikož nás ještě čekala 5hodinová noční cesta autem do Rakouska, využili jsme neformální prostředí úschovny k převlečení do pohodlnějších kalhot  tepláků. Co ale náhoda nechtěla, jediní dva asijští turisté v celém Brně, vešli do naší úschovny a bez špetky empatie, nedbajíce na naši přítomnost a nervózní přešlapávání, si tam začali přehazovat věci. My jsme se ale nevzdali a díky naší odvaze a odhodlání jsme do Rakouska dojeli v teplácích.

… and a brickwall. Módní blogerka nejsem, jak jste si již určitě všimli, ale neodolala jsem, když jsem v jednom z hlavním měst hipsterismu (Berlín, Budapešť, Brno).



Palačina za 246 Kč (rakouské dráhy). Palačina za 45 Kč (Brno, Café Placzek).


Biskupský dvůr.


Květy v ulicích.


Citáty na zdech.


Taiwanská restaurace? Aneb odpověď na otázku: Co máte v Brně, co my v Praze ne?


Café Momenta. Čekám na ten správný moment, kdy se do ní vypravím.

Kanály jsou v Brně obzvlášť živé.

Stejně jako úschovny.

čtvrtek 23. března 2017

Jednodenní výlet do Norimberka

aneb

When you want a výlet do zahraničí
but you're planning a wedding
and musíte šetřit a v Drážďanech jste už byli třikrát.

Jedete na 6 hodin do Norimberka!

Plán cesty:

5:00 cíl dne: probudit se
7:10 odjezd, Praha, hlavní nádraží - autobus Deutche Bahn
10:45 příjezd do Norimberka:

1) Procházka městem a podél řeky
2) Oběd
3) Výstava Karel IV.
4) Dunkin' Donuts - nejdůležitější bod programu!!

16:30 nalézt odchozí zastávku Deutsche Bahn
16: 45 šťastný odjezd
20:10 Matička Praha

V Německu je samozřejmě všechno lepší
Slunce svítilo jasněji, ptactvo bylo barevnější a po řece se prohánělo živěji, ale organizovaně.

Kromě Slováků jsme nepotkali žádné Slovany a všichni se k nám chovali neuvěřitelně mile. Určitě to nemá žádnou souvislost:D

Začalo to už na autobusovém nádraží. Jedna paní hned přiskočila a navedla nás, když viděla jak tam zmateně pobíháme a snažíme se najít zástavku k odjezdu.

Pokračovalo to v restauraci neuvěřitelně milou servírkou, která i po pravděpodobně malém dýšku (nevěděly jsme, jak to v Německu funguje), nám bez stínu sarkasmu popřála, ať si užijeme toto nádherné sluncem zalité odpoledne.

V muzeu se nám zase pán snažil vnutit nějakou slevu, ať už studentskou (vielen Dank!) nebo k lístku na MHD. Měly jsme ale smůlu, po Norimberku jsme chodily pěšky a i když se považujeme za studentky života, průkazku na to nemáme.

Sestra ještě k tomu v McDonaldovi dostala i jeden milkshake zdarma kvůli chybě v objednávce. Se slovy „Mistake is mistake“ nám prodavač nápoje s klidem podal. Škoda jen, že v té době již v mé krvi koloval cukr z Dunkin' Donuts.

Karel IV. a umění sebeprezentace

Na výstavě Karel IV. jsme se mohli věnovat důkladné četbě popisků, protože fotit bylo zakázané. Navíc nás bavila i jejich struktura: Na začátku vždy byly shrnuty dějinné souvislosti a jakou roli v nich hrál Karel. V posledním odstavci následoval zvrat nebo nečekaná informace.

Např. je známo, že Karel byl vášnivým sběratelem relikvií. V té době se jednalo o zálibu srovnatelnou se sbíráním fotek cappuccin na Instagramu. Nicméně, Karel se při jejich získávání nezastavil před ničím a kvůli obavě o svaté ostatky mu býval odepřen vstup do některých měst a kostelů. Nakonec si ale Karel vetšinou prosadil svou.

A co se můžeme od Karla naučit?
Jak se prezentovat!

Karel sice neměl Facebook, a tak svůj timeline musel sepsat ručně jako životopis Vita Caroli. A pokud je mi známo, rozhodně se tam prezentoval v co nejlepším světle.
Absenci technologie fotek na Instagramu vyřešil Karel ještě víc důmyslně, nahradil fotky reálnými stavbami. Hipsteři světa jsou mu vděční, bez Karla by si při návštěvě Prahy fotili jen ta cappuccina.

A náš nečekaný zvrat nakonec? 

Rozhodně jsme nečekaly, že do Prahy pojedeme v autobuse samy. Tedy, byl tam s námi i řidič. Trochu nás jen znervóznilo, když si zašprýmoval, že aby neusnul, musíme s ním během cesty vést konverzaci. Nervózně jsme se zasmály a až do příjezdu do Prahy jsme nevydaly ani hlásku.

A taky s námi jel jeden Asiat. Nevím proč, ale vždycky mě uklidní, když zahlédnu asijského turistu na nějakém Bohem pozapomenutém místě jako je třeba autobus Deutche Bahn. Člověk má pocit, že není na tom světě tak sám.

A teď už bych vážně měla dopsat blog o Taiwanu.



Cestování mění perspektivu.

Latte Art.


Poloprázdný autobus a tričko Han Solo: toť výlet podle mého gusta.

Němci se na nás připravili a nachystali nám šipky s Karlem, abychom trefili. Danke!














V Dunkin' Donuts už taky měli pro nás prostřeno.

Sluneční hodiny hlásí slunečno.



Bílá paní na mostě.






Po úspěchu příspěvku Přes Amsterdam do Brugg a Ghentu aneb 3 dny bez hřebenu jsem se rozhodla vlasový styling zopakovat.

Bar Celona.





V muzeu s Karlem a Hanem.

V autobuse do Prahy. Je libo místo vepředu, vzadu, vedle řidiče, namísto řidiče?

úterý 28. února 2017

Co jsem se naučila od buddhistického mnicha?

Je konec měsíce a tak musím narychlo zmáknout jeden příspěvek, aby moje novoroční předsevzetí neskončilo už v únoru. Proto teď nepokračuji s postem o Taiwanu, ale píšu o Národní galerii v Praze, kde ničí umělecká díla v rámci principu: „vše bylo stvořeno pro to, aby zaniklo“. Kromě plastu teda. Ten tady bude s námi na věky. 

O víkendu se konala akce tvorby pískové mandaly a následného rozprášení buddhistickým mnichem. Předtím se nám mnich pokoušel vysvětlit základní principy mandaly, buddhismu a meditace. Co se neztratilo v angličtině a jejím překladu, se určitě vypařilo v mé interpretaci. Přesto vás o ni neochudím:

1) Když vás někdo štve, odejděte jinam a soustřeďte se na svůj dech. 

Určitě využiju při nejbližší konverzaci, když se mě bude snažit někdo zaúkolovat. Prostě se zvednu a odejdu. V práci to určitě pochopí.

2) Zničení mandaly vás učí odpoutání se od světských tužeb. Všechno plyne, všechno pomine.

Stačí žít s někým, kdo rád vyhazuje vaše věci a denní trénink zajištěn. Buď se odpoutáte od materiálních statků, nebo od toho člověka.

3) Záměr je důležitější než výsledek.

Když zničíte např. mandalu náhodou, tak je vše v pořádku, když ji ale zničíte proto, abyste někomu ublížili, tak se ve vnějším světě taky nic nestane, ale poškodí vás to uvnitř.

Jak se ale tibetský buddhismus staví k rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly,“ se mi zjistit nepodařilo. V každém případě: bacha na karmu!

4) Vytvořte si z meditace zvyk stejně jako z čištění zubů

Žádné prostředí nebude vždy 100% klidné. Když je venku hluk, soustřeďte se na hluk. Když jste v práci, postupujte dle bodu 1).

5) Všichni jsme propojeni…

… i když bychom s mnohými raději nebyli.  Váš nepřítel z minulého života může být v současném životě třeba váš kolega v práci. Holt vám ten člověk ukazuje něco, co si musíte v sobě vyřešit, např. to, že máte přestat obklopovat se idioty.

6) Dotaz z publika ohledně prvků v mandale

Příliš zvědavý účastník: „Proč je tam ta jedná část bílá a na druhé straně je černá?“
Mnich: „Protože mi řekli, že musím skončit před 16:00, tak jsem to nestihl.“

Co z toho vyplývá?

Čas je omezen i pro svaté muže, 
ať dělá každý, co může.
Jdu si zazpívat.



neděle 26. února 2017

4. den v Taipei: Palácové muzeum a Danshui

aneb nikdy to neskončí! O pár dnech na Taiwanu píšu víc než o 3,5 letech, kdy jsem tam žila.

První den na Taiwanu jsem překvapila samu sebe, že jsem tam doopravdy doletěla bez větších potíží

Druhý den jsem si užívala hotel a vzpomínala.

Třetí den jsem se setkala s mistrem.

A co ty další dny? Přiznávám, že už jsem chtěla pár následujících dnů spojit do jednoho příspěvku, ale když jsem se začala probírat fotkami, zjistila jsem, že návštěvě Palácového muzea budu muset věnovat samostatný prostor. Útěchou věrným čtenářům může být informace, že se bude jednat o blog zaměřený na fotografie a rádoby vtipné komentáře k fotkám. Uvidíte také něco, co si v Palácovém muzeu ještě nikdo nevyfotil. 

Abych pořád nemusela odpovídat Nic. na otázku Co budete dělat na Taiwanu?, ještě před odjezdem jsem zarezervovala v muzeu komentovanou prohlídku v angličtině. Musím sama sebe pochválit, že se jednalo o mimořádně chytré rozhodnutí. I když jsem už před tím v muzeu byla několikrát i s taiwanskými kamarády, vždy jsem se v přehršli čínských termínů ztratila a raději si muzeum prohlížela na vlastní pěst. Sestra mi ale ukázala krásu komentovaných prohlídek, kdy vám někdo kompetentní představí to nejzajímavější.

A co si budeme povídat, vždycky je krásné, obzvlášť v tzv. dospělém věku, jen tak se zastavit a poslouchat vyprávění někoho jiného.

Palácové muzeum v Taipei odkrývá to nejkrásnější a nejcennější z dějin čínského umění. Díla byla na Taiwan převezena v souvislosti s porážkou nacionalistů v občanské válce s komunisty v pevninské Číně a následného přesunu vedení a armády nacionalistů na Taiwan.

A na víc se mě neptejte, protože i když mě historie baví, v dějinných zákrutách a odbočkách se fascinovaně ztrácím.

Kdo chce krásy objevovat, musí se do toho pořádně opřít, jinak mu brány k umění zůstanou uzavřeny. Čínštiny znalí samozřejmě vědí, že se jedná o malý šprým, protože podle znaků poznali, že se nejedná o vstup do muzea, ale bránu k zahradám.
Paní průvodkyně byla nesmírně příjemná a vtipná, bohužel taky hodně aktivní, tak se mi ji nepodařilo zachytit v lichotivější póze.  Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací, které jsem vzápětí zapomněla. Např. jsem si skoro stoprocentně jistá, že popis exponátu níže byl obšírnější než to, co vám napíšu já: jedná se o veselého dráčka ze staré Číny.

... a směje se na Tebe :D
Kreativní ztvárnění vitríny představující jeden typ čínské keramiky s popraskanou seladonovou polevou. Když jsem hledala přesný český název, narazila jsem na orientační list Petry Pollákové z dob, kdy asijské umění nebylo na okraji zájmu vedení Národní galerie v Praze, jak je tomu bohužel dnes.

Abych na tebe lépe viděla, děvenko! Najdete na fotce paní uklízečku, která nehledě na nikoho a na nic pravidelně čistí skla vitrín?

Paní průvodkyně nás také během 10 minut naučila číst starodávné nápisy na bronzu. Tímto dokázala za zlomek času něco, o co se učitelé z univerzit v Česku a na Taiwanu raději ani nepokusili.

Vtip spočívá v tom, že antičtí Číňané (slovo antický používám v souvislosti s Čínou prostě proto, že mám ráda antiku a snažím se ji dostat všude) nebyli až tak kreativní a všechny nápisy zakončovali stejně: Pro syny a vnuky k uchování a používání na věčné časy (子子孫孫永寶用樂). Ironie, že teď většina věcí určená pro jednorázové použití pochází právě z Číny.

Zvony, na kterých byly nalezeny zmíněné nápisy.

A nemůžeme zapomenout na kapustičku, jak se u nás v regionu říká v podstatě čemukoliv, co vyrůstá ze země, je to zelené a poživatelné. Jak jsem byla upozorněna kamarádkou bohemistkou, správně by se mělo říkat zelí, ale mně se kapustička líbí víc než zelíčko. Pro jazykově citlivé jedince doporučuji si v následujícím textu dosadit za slovo „kapusta“ zelí nebo jinou oblíbenou zeleninu.

Zajímavé bylo srovnání oficiálních popisků ke kapustičce a výkladu naší průvodkyně. Na deskách za vitrínou se to hemžilo vysokými ideály: kapusta měla panovníkovi připomínat, že poddaní a jejich blaho jsou to nejdůležitější. Průvodkyně byla ale kouzelně asijsky pragmatická: Kapusta se v čínštině vyslovuje stejně jako bohatství, takže symbolizuje hojnost a velký majetek. Jestli tím ale bylo míněno bohatství pro všechny nebo jen pro císaře, zůstává otázkou jen v případě, že jste se ještě s žádným Asiatem nepotkali.

Královna mezi kapustami.
A nyní zlatý hřeb příspěvku, jedinečná fotka, kterou uvidíte pouze zde a nikde jinde!

Nevznikla by nebýt mého doprovodu, který usoudil, že motiv skřínek v šatně si zaslouží extra prostor na paměťové kartě foťáku. Věnujte tedy fotce níže alespoň minutu soustředěné pozornosti a vychutnejte si to mírně oprýskané dřevo, tajemné číslo 215, které má určitě blahopřejnou symboliku a meditativní motiv hor a mraků.

Dle pohledu šatnářek jsme opravdu byli první, kdo si fotil skřínky.

A jak jinak zakončit den než v Danshui, kde se můžete procházet podél řeky vlévající se do moře, a pokud to stihnete před 17:00, tak i pozorovat západy slunce. V Danshui jsem během studií chodila na kafe, na karaoke, nakupovala tam vánoční dekorace a několikrát jsme tam se spolubydlící vyráželi v období krize na půlnoční kafe a zákusek. Taky jsem tam natočila můj první a naštěstí poslední studentský film.

Danshui je i nejlepší místo, kde strávit večer po několika hektických dnech plných zážitků a cestování. Šla jsem na jistotu. Do Starbucksu, kde se člověk mohl zaposlouchat do šumění vln řeky vlévající se do moře.

A příště budeme na Taiwanu uzavírat účty.




úterý 31. ledna 2017

Taipeiská odysea – Třetí den se moudra (ne)dočkáš

NiHao Café Hotel byl krásný ale malý.

We need to move it

Abychom zamezili promíchání čistého oblečení se špinavým, v našem plochou velice omezeném pokoji, rozhodli jsme se přestěhovat do Green World  Hotel ZhongXiao, kde jsme měli dvakrát větší pokoj. Chyběl tam ale útulný prostor kavárenský a i snídaně byly poněkud okleštěnou verzí švédských stolů, kde člověk musel bojovat o každý kousek žvance. Zato v koupelně byla televize, teda kdyby to teda někdo potřeboval.

Snídaně v Green World Hotel ZhongXiao podporovaly existencionální otázky typu: Proč musím tak brzo vstávat kvůli snídani?
If you want to be messy, you need to make room for it

Nicméně 32 m2 bylo právě tak akorát, abychom si věci mohli rozházet dle libosti. A když už jsme pod návalem oblečení nemohli najít židli ani stůl, blahosklonně jsme něco málo zavěsili i do skříně.

Moje schopnost během pěti minut zabordelit jakýkoliv čistý prostor začíná být legendární. Škoda, že se nedá využít v práci. I když… hromada papíru na stole znamená, že jsem velmi zaneprázdněná a důležitá. Nejlepší by bylo mě povýšit a dát mi vlastní kancelář, že ;)
První moudro: Nepořádek má své opodstatnění. Hesla naznačující, že bordel kolem vás ukazuje na zaneřáděnou hlavu, je třeba ignorovat. Inteligent zvládne i chaos.

Nejuklizenější část pokoje.


Mezitím jsem se ozvala i svému profesoru Quentenu Lee, mistrovi kaligrafie a zenové malby. Zahájení jeho samostatné výstavy kaligrafie bylo jednou ze záminek, proč jsem chtěla v listopadu na Taiwan.

Fotka jako důkaz. Teď když mám snímek s mistrem, už můžu vyučovat kaligrafii, zen a levitaci.

Taky jsem doufala, že se mi mistr sdělí nějaké životní moudro. Věc se má totiž tak, že já jsem přijela na Taiwan, abych se pohnula z místa (k čemuž překonání několika tisícové kilometrové dálky pomůže) a získala něco, co mě posune dál.

Setkání jsem si představovala tak, že se s profesorem pozdravíme a společně si prohlédneme jeho výstavu. On ale v rámci taiwanské pohostinnosti trval na tom, že nás musí vzít na večeři do vegetariánské zenové restaurace a navrhl setkání v 15:00. To mi bylo podezřelé. Proč tak brzy na večeři? Usmlouvala jsem tedy setkání v 16:00, abychom stihli aspoň jeden design market v blízkosti Stojedničky.
Druhé moudro: Večeře je důležitá a je třeba se na ni důkladně připravit. Nejlépe tak, že začnete jíst už od 15:00.

Alternativně stejně

Taiwanci jsou nesmírně zruční a odhodlaní se bez úmoru zlepšovat v něčem, co je nadchne. Už před 10 lety tam byla spousta kavárniček s kvalitní kávou, o které jsme si tady v Česku mohli jen nechat zdát. Už tehdy se umělci potkávali v rozbořených bývalých továrnách kvůli výstavám nebo uměleckým trhům. Jen mě to v té době až tolik nezajímalo, nebo jsem prostě na ty originální výtvory neměla peníze.

Námi navštívený design market byl skoro stejný, jaké můžete potkat v Praze: originální šperky, papírenské výrobky a hit posledních let: washi pásky (odlepovací pásky s různými vzory). Jen je zvláštní, že i ta alternativní kultura je vlastně všude po světě stejná.
Třetí moudro: Taiwan určuje světové trendy. Do deseti let tedy čekejme, že heslo policie Pomáhat a chránit bude hlásit „vtipný“ maskot a lá zelené monstrum z Alzy. Na Taiwanu totiž mají ke všemu nějakou veselou pasivně-agresivní postavičku, která vás poučuje o správném chování: v metru měli kočičku, na Stojedničce ufona. 


Pražský Taipeiský design market.


Hory, mraky, déšť

Nicméně, trh jsme stihli a setkání s mistrem také. V autě jsme se potkali s jeho manželkou a vyrazili do restaurace v horách. Protože jsme byli na Taiwanu, tak jsme nešli pěšky, ale jeli autem. Ten den pršelo a hory pokrývala jemná mlha. Už samotná cesta byla zážitek, nejen proto, že mi mistr sdělil, že už dlouho neřídil.
Čtvrté moudro: Buďte vždy upřímní. I když to může vašim spolupasažérům způsobit infarkt.

Po neoznačené odbočce jsme přijeli ke schovanému pokladu: nádherným budovám svítícími lampiony, které v nás vyvolávaly velmi nezenovou nutnost vyfotit je ze všech stran a úhlů.

(Pozn.: nejsem buddhistka a moje chápání zenu je povrchně komerční. V mém pojetí se jedná o vnitřní klid nebo cokoliv, co mi tento pocit evokuje)

Tvářit se zenově mi vydrželo...

...celých 30 vteřin.




Nejdříve jsme si tedy udělali milión fotek a pak jsme usedli k čajovému obřadu s majitelem restaurace a mým mistrem, kteří se vzájemně předcházeli lichotkami:

Mistr: „Moje obrazy jsou inspirované Vaší restauraci!“
Majitel restaurace: „Ale kdeže, to já jsme to tady stvořil podle Vašich obrazů.“

Potom jsme si užívali čajový obřad, prokládaný vsuvkami, kdy si dva distingovaní pánové, mistři ve svých oborech vzájemně lajkovali příspěvky a pochlebovali si, jak jsou na sociálních sítích populární. Páté moudro: Zen je nanic, když jste social media panic.

A já jsem pořád čekala na nějaké VELKÉ životní moudro. Celý večer jsem měla nastražené uši. Nejblíž k tomu měl příběh zenové restaurace v horách. Majitel restaurace, pan Lin, ji vybudoval z čistoty srdce a lidé si k němu našli cestu i do vzdálených hor.
Šesté moudro: Pokud něco děláte v souladu samých se sebou, úspěch přijde. Jen mít odvahu jít svojí cestou.

Mistr Quenten Lee byl úžasný a pozorný, podcenila jsem však pověstnou taiwanskou pohostinnost a hlavně, jak obtížně se dá odmítnout. Můj ustrašený výraz sice může vzbuzovat dojem, že potřebuji, aby mi někdo naplánoval celý výlet a každou minutu mého života, ale opak je pravdou. Taipei člověk nejlépe pozná, když nechá věcem volný průběh. V mysli Asiata je to svatokrádež, protože jako cizinec v jejich zemi musíte být ztracen minimálně stejně jako místní, takže odmítnutí pohostinnosti je krajně nepochopitelné.

Ale já už to tak mám od mala. Byla jsem vychovaná tak, abych věděla, co se sluší a patří. Dokážu odhadnout, co kdo po mě při různých společenských akcích bude vyžadovat. Zároveň mě to potlačení vlastních potřeb hrozně štve a nedokážu ho provozovat příliš dlouho. S vypětím veškerých sil jsem odmítla mít naplánovaný zbytek pobytu na Taiwanu.
Sedmé moudro: Nikdy v životě před Taiwancem nepřiznávejte, že nevíte, co budete dělat zítra.

Co mi ale nikdo nevezme, jsou nádherné zážitky: hory, mraky, déšť.

V restauraci se také nachází instantní meditační místnost. Proč instantní? Protože ve chvíli, kdy se posadíte před potůček v přírodě, doprovázený zvuky deště, začnete meditovat v oka mžiku. Není nic krásnějšího.

A moje poslední moudro z toho dne: Každý den si vytvářejme okamžiky klidu, které v nás zůstanou napořád. Create moments of peace that will last forever.







neděle 8. ledna 2017

Taipeiská odysea: den druhý…

…začal výkřikem „AAAAA“ při pohledu na hodiny. Probudila jsem se v 9:50 s děsivým pocitem, že nestihnu již zaplacenou snídani. Tak rychle jsem se ještě nikdy neoblékla. Když se podává snídaně ve „vlastní“ útulné hipsterské kavárně, tak ji nemůžete zmeškat, to je jasné!

Zpětně bych ale objednávku pokoje se snídaní přehodnotila. Pozapomněla jsem totiž, že na Tchaj-wanu se mi nikdy nedařilo chodit do postele před 2:00 v noci. Rozhodně nešlo o jet lag, takhle jsem na Taiwanu žila tři a půl roku. Pokud tedy příště nenajdu hotel, kde se podávají snídaně celý den, tak je raději oželím.

V NiHao Cafe Hotel je naštěstí servírovali do 10:30 a recenze na Booking.com nelhaly, opravdu byly nesmírně chutné. I když bych tento lahodný pokrm více ocenila o dvě hodiny později bez sevřeného žaludku.

"Coffee?" Such a funny question, always!
Můj baťůžek skvěle zapadl k ostatním bytovým doplňkům v NiHao Cafe Hotel.

 Jeden důvod, proč vstát ráno z postele.

Další důvod, proč vstát ráno z postele. Netřeba dodávat, že v Česku prakticky nemám proč vstávat.

V hotelu jsme se zeptali na všechny možné i nemožné design markety v Taipei, abychom následně seznam vyhodili a vyrazili na květinový trh, který byl podle GoogleMaps nejblíž (už mám smartphone, tak jsem musela frajeřit s mapou v mobilu). Naposledy jsem tam byla v roce 2005 s mojí původní taipeiskou skvadrou: Libkou, Evou a Majkou, spolužačkami z Olomouce.

A hle, skoro nic se nezměnilo. Snad jen nabídka serepetiček byla bohatší a zákazy fotografování kvůli autorským právům častější. Vedle květinového trhu se také nachází i pseudo umělecký trh. Nabídka začínala na krásných tušových malbách a končila na plastových klíčenkách pro štěstí. Někde uprostřed měla i jedná paní stánek s kaligrafickými potřebami.




Mačička z vody.


Cizinec v Asii je vždy středem pozornosti.




Hned jak jsem spatřila podložku na kaligrafii, kde si můžete za použití vody a štětce donekonečna trénovat tahy, jsem se rozhodla, že si ji pořídím. Předpokládala jsem, že proces bude standardní: ukážu co chci, případně si trochu zasmlouvám, vyndám peněženku, zaplatím a odejdu. Majitelka stánku měla ale zhola jiný plán. Věděla, co chce prodat ONA a to, co chci já, vesele ignorovala. To, že mi někdo nechce prodat něco, po čem toužím, a dokonce na to mám i peníze, byla pro mě novinka. Za svoje sny ale musí člověk bojovat. Oproti Šanghaji, kde jsem musela smlouvat o ceně, tady jsem musela smlouvat i o zboží. Několikrát jsem odmítla nabídku cvičebnice Sútry srdce a podložky bez tahů. Musela jsem sáhnout do studnice rázného vystupování, abych získala svoji vysněnou podložku a taky tři štětce za cenu mírně vyšší, než je na trhu běžná.  Čest ale prodejním schopnostem paní byznysmenky. Ještě při odletu z Taiwanu jsem přemýšlela, jestli jsem si tu cvičebnici nakonec koupit neměla…

Chtěla jsem ještě nakouknout do parku Daan, kde jsem trávila většinu svého prvního pobytu na Taiwanu. Jenže během pěti minut na sluníčku jsem měla pocit, že dostanu úžeh/úpal/omdlím. Zamířila jsem tedy raději do nejbližšího 7/11 pro sladkou ledovou kávu, která mi vždy nejvíc chutnala na Taiwanu a vrátila se zpátky do útulného hotelu.

Hotel a nic jiného

Tentokrát jsem si chtěla na Taiwanu užít maximální pohodlí.

Moje první ubytování na Taiwanu v roce 2005 se totiž blížilo hororu. Představte si září v subtropickém klimatu a teploty kolem 36 stupňů. K tomu si přidejte malý pokojíček s výhledem do zdi, bez klimatizace, bez postele, jen s japonskou podložkou tatami, majitelem, který v bytě bydlel se svým synem, mluvil jen čínsky a v hliněné nádobě choval něco podobného úhoři. Také mi pravidelně nabízel k ochutnání místní pochutiny. Po několika neúspěšných pokusech, jsem se rozhodla, že všechno kromě ovoce budu vehementně odmítat.Vydržela jsem tam měsíc, než mě zachránila Libka s nabídkou vlastního pokojíčku v bytě se samými slečnami.

Dalšího dva a pů roku jsem na Taiwanu bydlela na kolejích s třemi spolubydlícími. Získala jsem spoustu kamarádek, a jistotu, že udělám všechno proto, abych se do budoucna podobnému typu ubytování vyhnula. 


Zpět do současnosti

Po setmění v 16:00 jsme se vydali na procházku k bývalé nejvyšší budově světa Taipei 101. Jelikož Stojednička stojí na konci dlouhé rovné dálnice XinYi road, stačilo jen jít rovně.

Rovnou za nosem.



Nostalgický koutek

Poprvé, když jsem přijela na Taiwan, jsem neměla ani tucha, že tam taková krásná výšková budova je. Své první narozeniny v Taipei jsem oslavila na jejím vrcholu s Evou z Třince (v Třinci jsme se nikdy předtím ani potom nepotkaly). Stojedničku jsme pak často obdivovaly z parku Daan na nespočetných večerních procházkách.

Než jsem se naplno oddala melancholii a začínala vzpomínat i na bývalé lásky (Ach ti taiwanští zpěváci...), tak jsme zamířili k Sun Yat-sen Memorial Hall. Nadchlo mě, že tak jako před lety, tak i teď po zavíračce se před hlavním vstupem omladina věnovala nácviku street dance a dalším volnočasovým aktivitám. Někdy mám pocit, že mi život utíká před očima. Potěšilo mě, že jsem Taipei našla tak, jak jsem ho před sedmi lety opustila.

Před muzei nebo veřejnými budovami se vesele trénuje. Konečně mají nějaký účel i po zavíračce.


Nostalgický konec

Naposledy jsem byla u Sun Yat-sena, když se předávaly ceny Golden Horse Festival. Tehdy mě spolužáci z Taipei National University of the Arts jen tak z ničeho nic pozvali na ceremoniál předávaní filmových cen. Což by bylo super, kdyby to neudělali těsně před tím, než na něj vyráželi. Jak bych to jen vyjádřila, můj outfit a lá co jsem našla a bylo to čisté, neodpovídal dresscodu společenské akce. I když jako cizince by mi to možná i prošlo, ale to bych musela mít přístup k věci jako Zibura v Číně ;)

Já jsem se ale rozhodla s tím poprat. Měla jsem půl hodiny, abych v Netu (místní obchod s oblečením) nakoupila společenské kalhoty, blůzu i frajerské náušnice. Cítila jsem se jako Popelka, jen tu část o střevíčkách jsem přeskočila a na slavnostní předávání jsem nakráčela v Prestigech, tradiční české značkové pracovní obuvi. Původně jsem se dokonce mohla přichomýtnout i na červený koberec, z toho ale nakonec sešlo. Prestige, které mi dobře sloužily v zimě i v tropických průtržích mračen, z toho vinit nebudu.

Přiznám se, že mě ten červený koberec mrzel. Tehdy jsem si přísahala, že jestli se ještě někdy podobného předávání zúčastním, tak ne jako divák, ale jako nominovaný. Přirozeně jsem od té doby na žádné takové akci nebyla. Z ceremoniálu jsem nakonec utekla. Prestige z noh jen tak nesklouznou, takže happyend s princem, který by mi přinesl tenisku se nekonal. (Poznámka přítele: „Doufám, že to nejsou pořád ty samé Prestige, co máš doma?!“)

Zamířila jsem do McDonaldu, kde jsem si dala tu nejslanější večeři, kterou si na Taiwanu mohl člověk užít jenom ve fastfoodu. Tam jsem narazila na svého učitele scenáristiky Yi Zhiyana (易智言nebo Yee Chih Yen).

Po návratu do České republiky v roce 2009, když jsem se rozhodla, že dokončím svoje studium na Taipei National University of the Arts, jsem ho požádala, aby mi dělal vedoucího závěrečné práce. Kdyby nesouhlasil, asi bych školu nedokončila a nemohla se pyšnit tajemným titulem MFA.

Na dobrý konec je dobré si počkat. Stejně jako na další příspěvek, ve kterém se setkám s mistrem zenové malby a kaligrafie.