úterý 8. srpna 2017

Proč (ne)cestovat ve skupině?

Je dobré mít přátelé. Když vaši přátelé mají strýce, který vlastní chatu v Alpách, jedná se o „friends with benefits“ v pravém slova smyslu.

Na druhou stranu výlet ve skupině obnáší nutnost přizpůsobovat se. Po pěti pracovních dnech nesvobody, jsem na omezení ve svém volném čase značně háklivá. Když ale to, že cestujete s více lidmi s sebou přináší ubytování v rakouské přírodě a výlety za dechberoucími výhledy, tak jsem schopná se přizpůsobit. Aspoň na chvilku 😉

Výhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili.
2) Naučíte se uvařit boloňské špagety pro neomezený počet osob.
3) Poznáte nejnovější trendy v deskových hrách.
4) Vždy je o čem mluvit, obzvlášť když někdo opustí společnou místnost.
5) Můžete si dělat hromadná selfie.

Nevýhody hromadného cestování

1) Dostanete se na místa, na které byste se sami nevypravili
2) Rozhoduje ten, kdo má auto. Hrady, západy slunce a nádherné výhledy si vyfotíte jen když použijete malou lest typu: „pokud okamžitě nezastavíte, tak se tady počůrám/pozvracím.“ Kdyby se mi opravdu nechtělo na WCko/zvracet, tak bych si tu vyhlídku snad i užila.
3) Čekáte na ostatní. Když se řekne „vyrazíme v 9:00“ a vy už v 8:50 stojíte s baťůžkem nachystaní na dnešní dobrodružství, tak se zklidněte, vezměte si knížku a usedněte na lavičku a počkejte do 12:00, než se nachystá i zbytek skupiny.

Shrnuto podtrženo, výhody převládají a nepíšu to jen proto, že si to může přečíst hlavní organizátor výletu 😉

Rakousko vs. Česko

Jelikož převládá pocit, že je na západě všechno lepší, rozhodla jsem se taky udělat menší srovnání:

1) Kdežto v Česku už ve vesnicích nenajdete ani tu hospodu, v rakouské najdete nejen hospodu ale i místní jednotu, a hlavně a to především, obchod s kroji.
2) Když už ale v Česku najdete hospodu s jídlem, většinou vám nepoví, jak se nám stalo v Rakousku, že teplá jídla podávají jen od 12:00 do 15:00.
3) Prodavačky v Rakousku Vás obsluhují s nehranou ochotou a vstřícností. Dokonce to vypadalo, že je jejich práce baví. Po 12:00 v sobotu si už ale nenakoupíte.

My jsme si ale nakoupit stihli, na všechny výletníky jsme počkali (i oni na nás), nikdo se nepozvracel ani nepočůral, což ve složení pes, 6měsíční dítě, těhotná paní, zasnoubená slečna, čerstvě zamilovaná a nějací chlapi k tomu, rozhodně stojí za obdiv.

Hromadná selfie se ve skupině dělají snadněji


Velikonoce v Rakousku - čím víc zajíčků, tím víc adidas.


To samé platí i o vejcích ;)



Krásná stanice v Stadl and der Mur...

Opečovávané předzahrádky...

Rajčata červenější...

A řízek se špagetami. Rakousko, to je ráj!

Maskuju se aneb sladila jsem outfit s okolím

První zastávka na WC.

Druhá zastávka na WC.

Kaiserschmarrn aneb císařský trhanec. Původně jsem si ho chtěla dát sama, ale tato porce nasytila celou skupinu aneb další z (ne)výhod skupinového výletu.

Největší atrakce pro turisty.

Tenhle "dům" bychom si možná mohli dovolit... 


Kravičky - skoro větší atrakce než traktor, protože se na rozdíl od traktoru nechaly pohladit.


Přestávám jíst hovězí.

Výletníci na kolejích.

"Wsiąść do pociągu byle jakiego..."
A než se vdám, tak už nic nenapíšu.

pondělí 17. dubna 2017

Tři hodiny v Brně

„Cesta z Prahy do Brna zdá se být o hodně delší než z Brna do Prahy,“ říká jedna kamarádka.

Přesto jsme tu dálku překonali v pohodlném vlaku rakouských drah v restauračním voze s rakouskými cenami. Palačinka za 246 Kč, kterou jsme si nedali, nám pak pomohla užít si Brno, když jsme si v místní v Café Placzek dali jednu za 45 Kč. A to jsme ještě přeplatili, jinde v Brně je nabízeli za 29 Kč.

Místo, kde se schová všechno

Než jsme ale začali poznávat krásy starého města, stáli jsme před nelehkým úkolem: zanechat zavazadla v úschovně. Tento prostor v Brně je strategicky umístěn na nástupišti. Kdokoli, kdo tedy ucítil potřebu, mohl zaskočit do úschovny a zanechat tam své přebytečné zavazadla tělesné tekutiny. Dle zápachu je takové využití úschovny mezi brněnskými občany velmi populární. Nu což, zavazadla jsme tedy umístili do skřínek v takové výšce, aby pro člověka průměrného vzrůstu nebylo možné je omočit. Kdyby se to někomu povedlo, vyžadovalo by to stupínek či žebřík a spoustu zlomyslnosti.

Po tomto zážitku, kdy naše očekávání klesla tak nízko, že už je bylo možné jen překonat, jsme vyrazili do ulic.

Turisté Lidé v ulicích

„Och, jak roztomilé, v pátek v 15:00 jsou ulice a kavárny plné života. Asi končí před víkendem v práci dříve,“ chtělo se mi zvolat, než mi došlo, že není pátek ale středa a ti lidé v ulicích rozhodně nebyli turisté. V Brně si umí užívat života.

K čemuž přispívají i pěší zóny. Člověk zjistí, jak mu překáží ten ruch přeplněných pražských ulic se všudypřítomným provozem a turisty v momentě, kdy se toulá uličkami lákajícími ke spočinutí. „Nemusela jsi jim říkat, že už mám v sobě celou flašku,“ zaznělo mezi dvěma kamarádkami na vedlejší lavičce v Biskupském dvoře, než vyrazily k další… lavičce.

Zatímco můj moderního umění milovný přítel zamířil do Moravské galerie, já jsem se jala poznávat kavárny, které chci navštívit příště. Určitě nevynechám kavárnu Momenta a konečně snad i zažiju i něco kulturního a uvidím expozici o Velké Moravě v Moravském zemském muzeu.


Brno, těš se! 

PS: Určitě čtenáři nedočkavě čekají, jak to dopadlo s úschovnou při vyzvednutí zavazadel. Po vnitřních mukách a rozervanosti jsme se nakonec rozhodli si zavazadla vyzvednout. Jelikož nás ještě čekala 5hodinová noční cesta autem do Rakouska, využili jsme neformální prostředí úschovny k převlečení do pohodlnějších kalhot  tepláků. Co ale náhoda nechtěla, jediní dva asijští turisté v celém Brně, vešli do naší úschovny a bez špetky empatie, nedbajíce na naši přítomnost a nervózní přešlapávání, si tam začali přehazovat věci. My jsme se ale nevzdali a díky naší odvaze a odhodlání jsme do Rakouska dojeli v teplácích.

… and a brickwall. Módní blogerka nejsem, jak jste si již určitě všimli, ale neodolala jsem, když jsem v jednom z hlavním měst hipsterismu (Berlín, Budapešť, Brno).



Palačina za 246 Kč (rakouské dráhy). Palačina za 45 Kč (Brno, Café Placzek).


Biskupský dvůr.


Květy v ulicích.


Citáty na zdech.


Taiwanská restaurace? Aneb odpověď na otázku: Co máte v Brně, co my v Praze ne?


Café Momenta. Čekám na ten správný moment, kdy se do ní vypravím.

Kanály jsou v Brně obzvlášť živé.

Stejně jako úschovny.

čtvrtek 23. března 2017

Jednodenní výlet do Norimberka

aneb

When you want a výlet do zahraničí
but you're planning a wedding
and musíte šetřit a v Drážďanech jste už byli třikrát.

Jedete na 6 hodin do Norimberka!

Plán cesty:

5:00 cíl dne: probudit se
7:10 odjezd, Praha, hlavní nádraží - autobus Deutche Bahn
10:45 příjezd do Norimberka:

1) Procházka městem a podél řeky
2) Oběd
3) Výstava Karel IV.
4) Dunkin' Donuts - nejdůležitější bod programu!!

16:30 nalézt odchozí zastávku Deutsche Bahn
16: 45 šťastný odjezd
20:10 Matička Praha

V Německu je samozřejmě všechno lepší
Slunce svítilo jasněji, ptactvo bylo barevnější a po řece se prohánělo živěji, ale organizovaně.

Kromě Slováků jsme nepotkali žádné Slovany a všichni se k nám chovali neuvěřitelně mile. Určitě to nemá žádnou souvislost:D

Začalo to už na autobusovém nádraží. Jedna paní hned přiskočila a navedla nás, když viděla jak tam zmateně pobíháme a snažíme se najít zástavku k odjezdu.

Pokračovalo to v restauraci neuvěřitelně milou servírkou, která i po pravděpodobně malém dýšku (nevěděly jsme, jak to v Německu funguje), nám bez stínu sarkasmu popřála, ať si užijeme toto nádherné sluncem zalité odpoledne.

V muzeu se nám zase pán snažil vnutit nějakou slevu, ať už studentskou (vielen Dank!) nebo k lístku na MHD. Měly jsme ale smůlu, po Norimberku jsme chodily pěšky a i když se považujeme za studentky života, průkazku na to nemáme.

Sestra ještě k tomu v McDonaldovi dostala i jeden milkshake zdarma kvůli chybě v objednávce. Se slovy „Mistake is mistake“ nám prodavač nápoje s klidem podal. Škoda jen, že v té době již v mé krvi koloval cukr z Dunkin' Donuts.

Karel IV. a umění sebeprezentace

Na výstavě Karel IV. jsme se mohli věnovat důkladné četbě popisků, protože fotit bylo zakázané. Navíc nás bavila i jejich struktura: Na začátku vždy byly shrnuty dějinné souvislosti a jakou roli v nich hrál Karel. V posledním odstavci následoval zvrat nebo nečekaná informace.

Např. je známo, že Karel byl vášnivým sběratelem relikvií. V té době se jednalo o zálibu srovnatelnou se sbíráním fotek cappuccin na Instagramu. Nicméně, Karel se při jejich získávání nezastavil před ničím a kvůli obavě o svaté ostatky mu býval odepřen vstup do některých měst a kostelů. Nakonec si ale Karel vetšinou prosadil svou.

A co se můžeme od Karla naučit?
Jak se prezentovat!

Karel sice neměl Facebook, a tak svůj timeline musel sepsat ručně jako životopis Vita Caroli. A pokud je mi známo, rozhodně se tam prezentoval v co nejlepším světle.
Absenci technologie fotek na Instagramu vyřešil Karel ještě víc důmyslně, nahradil fotky reálnými stavbami. Hipsteři světa jsou mu vděční, bez Karla by si při návštěvě Prahy fotili jen ta cappuccina.

A náš nečekaný zvrat nakonec? 

Rozhodně jsme nečekaly, že do Prahy pojedeme v autobuse samy. Tedy, byl tam s námi i řidič. Trochu nás jen znervóznilo, když si zašprýmoval, že aby neusnul, musíme s ním během cesty vést konverzaci. Nervózně jsme se zasmály a až do příjezdu do Prahy jsme nevydaly ani hlásku.

A taky s námi jel jeden Asiat. Nevím proč, ale vždycky mě uklidní, když zahlédnu asijského turistu na nějakém Bohem pozapomenutém místě jako je třeba autobus Deutche Bahn. Člověk má pocit, že není na tom světě tak sám.

A teď už bych vážně měla dopsat blog o Taiwanu.



Cestování mění perspektivu.

Latte Art.


Poloprázdný autobus a tričko Han Solo: toť výlet podle mého gusta.

Němci se na nás připravili a nachystali nám šipky s Karlem, abychom trefili. Danke!














V Dunkin' Donuts už taky měli pro nás prostřeno.

Sluneční hodiny hlásí slunečno.



Bílá paní na mostě.






Po úspěchu příspěvku Přes Amsterdam do Brugg a Ghentu aneb 3 dny bez hřebenu jsem se rozhodla vlasový styling zopakovat.

Bar Celona.





V muzeu s Karlem a Hanem.

V autobuse do Prahy. Je libo místo vepředu, vzadu, vedle řidiče, namísto řidiče?

úterý 28. února 2017

Co jsem se naučila od buddhistického mnicha?

Je konec měsíce a tak musím narychlo zmáknout jeden příspěvek, aby moje novoroční předsevzetí neskončilo už v únoru. Proto teď nepokračuji s postem o Taiwanu, ale píšu o Národní galerii v Praze, kde ničí umělecká díla v rámci principu: „vše bylo stvořeno pro to, aby zaniklo“. Kromě plastu teda. Ten tady bude s námi na věky. 

O víkendu se konala akce tvorby pískové mandaly a následného rozprášení buddhistickým mnichem. Předtím se nám mnich pokoušel vysvětlit základní principy mandaly, buddhismu a meditace. Co se neztratilo v angličtině a jejím překladu, se určitě vypařilo v mé interpretaci. Přesto vás o ni neochudím:

1) Když vás někdo štve, odejděte jinam a soustřeďte se na svůj dech. 

Určitě využiju při nejbližší konverzaci, když se mě bude snažit někdo zaúkolovat. Prostě se zvednu a odejdu. V práci to určitě pochopí.

2) Zničení mandaly vás učí odpoutání se od světských tužeb. Všechno plyne, všechno pomine.

Stačí žít s někým, kdo rád vyhazuje vaše věci a denní trénink zajištěn. Buď se odpoutáte od materiálních statků, nebo od toho člověka.

3) Záměr je důležitější než výsledek.

Když zničíte např. mandalu náhodou, tak je vše v pořádku, když ji ale zničíte proto, abyste někomu ublížili, tak se ve vnějším světě taky nic nestane, ale poškodí vás to uvnitř.

Jak se ale tibetský buddhismus staví k rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly,“ se mi zjistit nepodařilo. V každém případě: bacha na karmu!

4) Vytvořte si z meditace zvyk stejně jako z čištění zubů

Žádné prostředí nebude vždy 100% klidné. Když je venku hluk, soustřeďte se na hluk. Když jste v práci, postupujte dle bodu 1).

5) Všichni jsme propojeni…

… i když bychom s mnohými raději nebyli.  Váš nepřítel z minulého života může být v současném životě třeba váš kolega v práci. Holt vám ten člověk ukazuje něco, co si musíte v sobě vyřešit, např. to, že máte přestat obklopovat se idioty.

6) Dotaz z publika ohledně prvků v mandale

Příliš zvědavý účastník: „Proč je tam ta jedná část bílá a na druhé straně je černá?“
Mnich: „Protože mi řekli, že musím skončit před 16:00, tak jsem to nestihl.“

Co z toho vyplývá?

Čas je omezen i pro svaté muže, 
ať dělá každý, co může.
Jdu si zazpívat.



neděle 26. února 2017

4. den v Taipei: Palácové muzeum a Danshui

aneb nikdy to neskončí! O pár dnech na Taiwanu píšu víc než o 3,5 letech, kdy jsem tam žila.

První den na Taiwanu jsem překvapila samu sebe, že jsem tam doopravdy doletěla bez větších potíží

Druhý den jsem si užívala hotel a vzpomínala.

Třetí den jsem se setkala s mistrem.

A co ty další dny? Přiznávám, že už jsem chtěla pár následujících dnů spojit do jednoho příspěvku, ale když jsem se začala probírat fotkami, zjistila jsem, že návštěvě Palácového muzea budu muset věnovat samostatný prostor. Útěchou věrným čtenářům může být informace, že se bude jednat o blog zaměřený na fotografie a rádoby vtipné komentáře k fotkám. Uvidíte také něco, co si v Palácovém muzeu ještě nikdo nevyfotil. 

Abych pořád nemusela odpovídat Nic. na otázku Co budete dělat na Taiwanu?, ještě před odjezdem jsem zarezervovala v muzeu komentovanou prohlídku v angličtině. Musím sama sebe pochválit, že se jednalo o mimořádně chytré rozhodnutí. I když jsem už před tím v muzeu byla několikrát i s taiwanskými kamarády, vždy jsem se v přehršli čínských termínů ztratila a raději si muzeum prohlížela na vlastní pěst. Sestra mi ale ukázala krásu komentovaných prohlídek, kdy vám někdo kompetentní představí to nejzajímavější.

A co si budeme povídat, vždycky je krásné, obzvlášť v tzv. dospělém věku, jen tak se zastavit a poslouchat vyprávění někoho jiného.

Palácové muzeum v Taipei odkrývá to nejkrásnější a nejcennější z dějin čínského umění. Díla byla na Taiwan převezena v souvislosti s porážkou nacionalistů v občanské válce s komunisty v pevninské Číně a následného přesunu vedení a armády nacionalistů na Taiwan.

A na víc se mě neptejte, protože i když mě historie baví, v dějinných zákrutách a odbočkách se fascinovaně ztrácím.

Kdo chce krásy objevovat, musí se do toho pořádně opřít, jinak mu brány k umění zůstanou uzavřeny. Čínštiny znalí samozřejmě vědí, že se jedná o malý šprým, protože podle znaků poznali, že se nejedná o vstup do muzea, ale bránu k zahradám.
Paní průvodkyně byla nesmírně příjemná a vtipná, bohužel taky hodně aktivní, tak se mi ji nepodařilo zachytit v lichotivější póze.  Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací, které jsem vzápětí zapomněla. Např. jsem si skoro stoprocentně jistá, že popis exponátu níže byl obšírnější než to, co vám napíšu já: jedná se o veselého dráčka ze staré Číny.

... a směje se na Tebe :D
Kreativní ztvárnění vitríny představující jeden typ čínské keramiky s popraskanou seladonovou polevou. Když jsem hledala přesný český název, narazila jsem na orientační list Petry Pollákové z dob, kdy asijské umění nebylo na okraji zájmu vedení Národní galerie v Praze, jak je tomu bohužel dnes.

Abych na tebe lépe viděla, děvenko! Najdete na fotce paní uklízečku, která nehledě na nikoho a na nic pravidelně čistí skla vitrín?

Paní průvodkyně nás také během 10 minut naučila číst starodávné nápisy na bronzu. Tímto dokázala za zlomek času něco, o co se učitelé z univerzit v Česku a na Taiwanu raději ani nepokusili.

Vtip spočívá v tom, že antičtí Číňané (slovo antický používám v souvislosti s Čínou prostě proto, že mám ráda antiku a snažím se ji dostat všude) nebyli až tak kreativní a všechny nápisy zakončovali stejně: Pro syny a vnuky k uchování a používání na věčné časy (子子孫孫永寶用樂). Ironie, že teď většina věcí určená pro jednorázové použití pochází právě z Číny.

Zvony, na kterých byly nalezeny zmíněné nápisy.

A nemůžeme zapomenout na kapustičku, jak se u nás v regionu říká v podstatě čemukoliv, co vyrůstá ze země, je to zelené a poživatelné. Jak jsem byla upozorněna kamarádkou bohemistkou, správně by se mělo říkat zelí, ale mně se kapustička líbí víc než zelíčko. Pro jazykově citlivé jedince doporučuji si v následujícím textu dosadit za slovo „kapusta“ zelí nebo jinou oblíbenou zeleninu.

Zajímavé bylo srovnání oficiálních popisků ke kapustičce a výkladu naší průvodkyně. Na deskách za vitrínou se to hemžilo vysokými ideály: kapusta měla panovníkovi připomínat, že poddaní a jejich blaho jsou to nejdůležitější. Průvodkyně byla ale kouzelně asijsky pragmatická: Kapusta se v čínštině vyslovuje stejně jako bohatství, takže symbolizuje hojnost a velký majetek. Jestli tím ale bylo míněno bohatství pro všechny nebo jen pro císaře, zůstává otázkou jen v případě, že jste se ještě s žádným Asiatem nepotkali.

Královna mezi kapustami.
A nyní zlatý hřeb příspěvku, jedinečná fotka, kterou uvidíte pouze zde a nikde jinde!

Nevznikla by nebýt mého doprovodu, který usoudil, že motiv skřínek v šatně si zaslouží extra prostor na paměťové kartě foťáku. Věnujte tedy fotce níže alespoň minutu soustředěné pozornosti a vychutnejte si to mírně oprýskané dřevo, tajemné číslo 215, které má určitě blahopřejnou symboliku a meditativní motiv hor a mraků.

Dle pohledu šatnářek jsme opravdu byli první, kdo si fotil skřínky.

A jak jinak zakončit den než v Danshui, kde se můžete procházet podél řeky vlévající se do moře, a pokud to stihnete před 17:00, tak i pozorovat západy slunce. V Danshui jsem během studií chodila na kafe, na karaoke, nakupovala tam vánoční dekorace a několikrát jsme tam se spolubydlící vyráželi v období krize na půlnoční kafe a zákusek. Taky jsem tam natočila můj první a naštěstí poslední studentský film.

Danshui je i nejlepší místo, kde strávit večer po několika hektických dnech plných zážitků a cestování. Šla jsem na jistotu. Do Starbucksu, kde se člověk mohl zaposlouchat do šumění vln řeky vlévající se do moře.

A příště budeme na Taiwanu uzavírat účty.